Prádelna

Zásuvka

      Jako by to záleželo na počasí: někdy se kolem ní vznášel obláček temné hrůzy, jindy zase naděje, jindy zase klidu rozhodnutí. To bylo ale spíš dřív, teď už mám mnoho let tu práci a věci se zlepšily. Teď často ani nevím, jestli je to ta první anebo ta třetí. Nyní je to často jenom úplně obyčejná zásuvka v úplně obyčejném bílém prádelníku v malém bytě někde na jedné z našich četných Lhotek.
     Měl bych vstávat, ale ještě ležím a poslouchám. Kolem se vznášejí bíle natřené betonové stěny, tiše píská ventil topení, v kuchyni hučí lednička a cvaká vteřinovka velikých kulatých elektrických hodin. Za oknem bílé listopadové nebe. Dívám se do sebe a je tam přesně to samé: bílé panelákové ticho, hučící lednička, cvakající hodiny. Tobě to jistě přijde divné, já tenhle klid ale beru jako úspěch. Je to zvláštní klid. Možná žiju ve světě bez bouřek, možná jsem v oku hurikánu. Znám studené, zběsilé víry vzduchu, které dokážou člověka rozmetat, než bys řekl švec, stačí natáhnout ruku. Hlavně nezačít zase pít, když člověk nepije, tak se to vždycky všechno nějak srovná.
    Před domem se ozvou hlasy, paní domácí si tam s někým povídá. Tu ženskou, se kterou se baví, vidím tak jasně před očima, že ani nemusím otevřít okno. Menší, mezi třiceti a pětatřiceti, černé sportovní tepláky s bílými trojitými lampasy, pod nimi tlustý zadek, obrovské oslnivě bílé sportovní boty a žlutá mikina s kapucí. Blonďatý přeliv, přitroublé a chladné oči, v ruce přeplněná igelitka s nápisem Albert. Bydlí v našem paneláku o patro nade mnou. No jo, ale proč já se takhle snažím? nadává. Vždyť oni si to ani neohřejou. Navařím, oni to nesnědí a druhej den mi řeknou, že je to už starý. Paní domácí /radši jí říkám takhle po staru, předsedkyně bytového družstva mi nějak nejde přes jazyk/ tráví svůj důchod tím, že postává dole u výtahů a jako někde na návsi si povídá s lidmi. To víte, říká ženská s lampasy, že nikoho ani nenapadne, co by taky koho napadalo? Na všechno jsem sama... Souhlasně přikývnu, potom hlavu zabořím hlouběji do polštáře, rukama zvednu jeho okraje a přitisknu si je na uši. Slyšet to nemusím, stejně si to večer všechno poslechnu nejméně ještě třikrát. Nejdříve mi to poví, potom si dá víno a prohlásí, že chce být veselá a začne zpívat. Na tom Bošileckým mostku, hrály tam dvě panny v kostku... Potom se opije, začne mi lézt po kolenou v hnědých manžestrácích a říkat miluješ mě, miluješ mě, miluješ mě? To víš, že jo, budu říkat já a ona bude blábolit, nemiluješ, ty mě jenom využíváš, copak si nezasloužím trochu lásky? Pak u toho bude nahlas sténat a křičet, a když ji upozorním, že to musí její manžel slyšet, protože má okno do ložnice přímo nad námi, odvětí: no právě - a její hlas bude náhle úplně střízlivý.
    V bytě nad námi se ovšem nic nepohne. Vůbec nic.
    Eliška vedle mě často jen tak tiše leží a já ji hladím. A cítím při tom lítost, ne, lítost ne, spíše útrpnost. Já, starý singl, hladím matku tří dětí a cítím něco takového... Ale třeba mi něco uniká, jak vždycky říkáš. Ano, asi to tak bude. V takových chvílích přicházíš vždycky ty, chvilku postojíš a díváš se. Nevyčítáš, kdepak. Ale jsi tak smutná, je v tobě tolik smutku z toho všeho zmarněného, že je to daleko účinnější než tisíc nadávek.
    Na plechových zeleně natřených oprýskaných dveřích jednoho skladu v knihovně je přilepený vtip od Renčína. Je na něm jakýsi sklep, v něm několik sudů, u sudů popíjejí lidé. Kdosi přichází, jedna postava se obrací a říká, zavírejte, táhne sem svět... Vtip na dveřích visí od osmdesátých let. V knihovně nevíří nic. Děti sem příliš nechodí, což je dobře, pohled na ně mě už dlouho podivně zneklidňuje. Když jsem do knihovny před sedmi lety nastoupil, byli kolem mě cizí lidé, nosil jsem boty a kupoval si kávu v plastových kalíšcích z automatu. Teď jsou kolem mě přátelé, po linu škrundám v pantoflích a v ruce mám hrneček s kytičkou, do kterého mi táta dělal čaj, když jsem byl malý. Na Lhotce se ovšem nezouvám. O lidech z knihovny jsem se za ta léta dozvěděl leccos, nicméně tu panuje taková tichá smlouva, že sem svoje životy tahat příliš nebudeme, že si to nebudeme kazit. Většinou sedím někde na informacích, proseděl jsem takhle celá léta. Hlavu mám zahmlenou nudou, očima postrkuju hodinky, vyhledávám čtenářům knížky a nic jiného se nevejde. Žijeme mezi strachem a nadějí, řekl kdosi a zřejmě si představoval, že život je nějaká šikmá plocha, po které to jednou klouže k tomu, pak zase k onomu. Není to pravda, mezi strachem a nadějí se táhne nedohledný prostor. Jsou v něm přátelé, voní v něm káva, páchnou v něm navlhlé šaty zmoklých čtenářů, je v něm nuda a bezpečí. Takové klidné zaměstnání v dobrém kolektivu je v dnešní době obrovské bohatství. Pořád jen z práce do práce, vždyť té knihovně odevzdáš celý život, nadávám s kolegy a děsím se svátků a dovolených.
   Také čtenáře mám rád. A oni to cítí. Kolegyně mi jednou řekla, že jsem ten nejvyrovnanější člověk v Praze. Sedím za pultem na registraci výpůjček, lidé stojí přede mnou ve frontě, šedivým plastovým kopytem načítám kódy knížek do počítače, pípá to. Některé ženy jako by mě neviděly, ty slušné se ale i usmějí. Není nic hezčího než ženský úsměv. Zadíváme se vlídně do očí, tam i tam v nich najednou něco povolí, cosi se otevře, lekneme se, co se to stalo, podíváme se na sebe znova, ano, skutečně to tam je, no ne, je to vůbec možné? - A čtenářka je pryč. Ženy jsou tak krásné. A milé. A křehké. A citlivé. A tak by chtěly lásku. A tak ať zůstanou za pultem.
    Stojíš proti mně a říkáš - potřebovala jsem naplnit svůj život. To je hezký, povídám já. Mám rodinu a jsem šťastná, hlesneš a trochu ti cukne ve víčku. To je dobře, odpovídám a naschvál se na to víčko dívám, jako by to byl nějaký důkaz. Mlčíš a tvoje oči jsou náhle zase jako propasti. Pomalu ustoupím, až je mezi námi stůl - a v tvých očích je náhle ironie. Neboj, nebudu se na tebe vrhat, tentokrát jsem střízlivá. Já se nebojím. Prosím tě, vždyť ty se bojíš celej život.
   Nedávno se mi zdál moc hezký sen. Byly vánoce, za oknem chalupy spousta sněhu, ležel jsem v postýlce a díval se na malý papírový betlém na skříni. Byla v něm svíčka, přesně se pamatuju na tu svíčku, jak poblikává, jak se její plamen vždycky sníží a zase zvýší, jak prosvítá okénkem zakrytým červeným průhledným papírem. V kuchyni rodiče připravovali bramborový salát, pouštěli si v kazeťáku Wericha a Voskovce a tiše se smáli. Z kruhových černých úst zeleného dřevěného myslivce občas vystoupalo kolečko dýmu z františka. Ve žlutém světle lampy za oknem bezhlese kroužily vločky; vždycky přilétly ze tmy, chvilku pod lampou poletovaly a pak zase zmizely. V musgráfkách to buchlo, jak se sesunulo uhlí. Myslivec si pokuřoval, svíčka blikala, tiše se smáli, uhlí buchalo... A pak to skončilo. Domov jsem měl dlouhých a závratných - šest let. A půl.
    Odjakživa mám rád dvě básně od Jana Skácela. První začíná veršem: "A já vím, kam odcházejí maminky..." To se mi na Skácelovi právě líbí. Ta tichá něha. Kam odcházejí maminky, to bych se dozvěděl rád. Kam odešla ta moje, to mě nezajímá ovšem vůbec.
     Druhá začíná asi takhle: "Svou lásku zabíjejí jako holoubátko. Něžně a tiše. Za bílého dne. Stačí, když přiloží dva mírné prsty k hrudi - a vyčkají, až srdce umlkne." Kuřeti bych neublížil, ale před sedmi lety jsem to udělal, ne, my jsme se vzít prostě nemohli. Bylo to to nejhezčí a nejteplejší, co jsem v sobě měl. Když jsou dva lidé "nekompatibilní", musí se rozejít, to je jasné, to najdete v Psychologii dnes. Ale co když jste nekompatibilní se ženou svého života? Bylo to hebké a něžné a úplně hloupé, slovu "nekompatibilní" to vůbec nerozumělo, moje představy o životě mu byly úplně jedno, jenom si to tak ve mně sedělo a cosi si broukalo. Pak mi to ovšem udělalo ze života peklo. Zlobil jsem se, skutečně jsem na to byl naštvaný. Proč mě nenecháš žít? Copak nevidíš, kam by to všechno vedlo? Ale ono mi to vůbec nic nevyčítalo, ono to prostě pořád jenom plakalo! Nějakou dobu jsem se díval na svět pohledem, jakým sleduje člověk, umírající na rakovinu, generálku mažoretek, ale i rakovina se dá občas úspěšně operovat a vy se uzdravíte, jenom vám při tom ozařování slezou všechny vlasy. A to se se taky stalo, hladím se rozšafně po pleši, to se taky stalo.
     Je to zvláštní. Pamatuju se na pocit, že dělám tu největší hloupost a že to nepřežiju. Teď ale vím, že to rozhodnutí bylo správné a vím to stejně dobře a jistě, jako jsem předtím věděl, že jsem se zbláznil... Je ovšem pravda, že jsem to asi skutečně z části nepřežil. Nevím ale z jak veliké. Umlklo to. A není tam nic. Hladíš mě jako psa, řekla Eliška, lampasy visely z pelesti postele rovnou do nejčernější tmy.
     Milovali jsme se. Zbožňuju ženský zpěv, zpívalas mi písničky, které mi zpívala máma. Třicet let jsem nebrečel, ale tehdy jsem to vzal pěkně od podlahy. Když jsem se potom celý třásl u stolu a nemohl se trefit cigaretou do pusy, hladilas mě a říkala, ty moje jizvo. Potom jsi řekla, že se v tobě dalo něco do pochodu. Tak šťastnou cestu. Ne, vážně, dřív bych to řekl ironicky, ale teď to říkám ze srdce: Šťastnou cestu. A ještě něco ti chci říct. Obdivuju tě, že jsi našla odvahu. I když jsi samozřejmě, jak jinak, z rozvedené rodiny.
   Je tolik věcí, o kterých nemáš ani ponětí, řekla jsi mi nedávno. Každý chce od života něco jiného, odpověděl jsem. Tobě nevadí, že nikdy nebudeš držet svoje dítě? Myslíš za nohy z balkonu? Znechuceně ses na mě podívala a měla jsi pravdu, byla to samozřejmě lež. Ale když já vím, že by to nedopadlo dobře, řekl jsem. A odkud to víš? Prostě to vím, zahuhlal jsem a byla to pravda, tyhle věci prostě dobře nekončí, takový je běh světa, o tom jsem nikdy neměl nejmenší pochybnost. Ale prosím tebe, vždyť ty nechceš děti akorát proto, abys nemusel z tý svý knihovny. Co je špatného na tom, že si štěstí představuju jako klid?
     Když jsem byl mladý, dost jsem si vymýšlel. Například jsem se bál, že když budu žít jako všichni, tedy z práce do práce a večer si zapnout televizi, život mi proteče mezi prsty. Teď to vnímá úplně jinak. Tak, řeknu si na Silvestra, rok je zase pryč a prožil jsem ho v klidu, copak si můžu přát něco jiného? Odcházíme s kolegy z práce a říkáme si, jak nám to tam hezky uteklo a já už dávno vím, že od života není možné žádat víc. Já nejsem srab. Jsem zvyklý spoléhat se sám na sebe a zvládám to, jenom občas na mě přijde trochu slabší chvilka: ne, kolem čtvrté by se člověk na Lhotce sám probouzet skutečně neměl. Ale s tím už umím zacházet. Lehnu si na záda, ruce si dám na prsa, za chvíli se z nich začne šířit teplo, jako by to byly ruce někoho jiného, srdce se mi uklidní a já usnu. Vždyť ona je to vlastně všechno jenom mechanická záležitost. Je to jako dát dítěti dudlík. Ale radši ten mrtvý kousek gumy a plastu, který si můžu zajistit sám, než živou bradavku, která může kdykoli zmizet.
    Tuhle jsem kouřil na balkoně a shora sledoval Elišku, jak stojí na ulici před vchodem. Měla na sobě zase ty lampasy, ona v nich snad chodí i spát. Před ní stála ta její holčička; má tak krásně děti, že se člověk až diví. Holčička měla sklopenou hlavu a na ní takového toho pleteného bílého kulicha s ušima. Asi to měla být hlava nějakého medvěda, oči té pandy se na mě melancholicky dívaly. Eliška jí dávala ruku na čelo a tiše říkala: počkej, nemáš ty náhodou horečku? Její tváří se náhle převalila taková vlna, měla takový výraz... Já, když se podívám do zrcadla, mám pocit, jako by mě namalovali děti. Kolečko obličeje, brýle, vousy, pleš, všechny tyhle atributy dospělosti to má – jenomže tam něco chybí. Ne, já nejsem ten, který by měl někým pohrdat nebo nad někým cítit útrpnost.
   Nedávno jsem viděl takovou scénu. Vagón metra stál ve stanici, díval jsem se z okna. Najednou jsem mezi sloupy s mramorovými obklady spatřil asi tak sedmnáctiletou holku. Mávala rukama a pohybovala se přískoky, jako by skákala panáka. Najednou se proti ní ukázala druhá, pohybovala se stejně. Skočily k sobě, objaly se a zaječely. Poklesly v kolenou, jako by se jim chtělo čůrat, zase zaječely, podívaly se na sebe, držely se v objetí a smály se, smály a smály. Úplně mě to zarazilo. Jak se někdo může takhle ze srdce a šťastně smát?
    Člověk se musí umět těšit z maličkostí, člověk se hlavně musí umět radovat z krásy. Když takovou krásu vidím, když cítím, že mám na to ji vidět, vím, že je se mnou všechno v pořádku; je to takový barometr mojí mysli. Naproti oknu na Lhotce stojí veliký kaštan, když je hezké ráno, na větvích a na listech se třpytí kapičky rosy. Uchváceně se na ně dívám a říkám si, to je ale hezké... Skrz větve kaštanu prosvítá veliká šedivá budova domova důchodců - v létě není vidět vůbec, v zimě vyleze celá. Na tohle tedy mít nebudu. Až jednou zestárnu a z knihovny mě vymetou, budu mít s tím "důchodem" úplně holý zadek. Důchod žádný, děti žádné, ne, já popelnice vybírat nebudu.
   Jak můžeš žít sám? zeptala se mě kolegyně. Já bych se zbláznila, ze mě by se stal duch... Každý si zvykne, říkal jsem skromně, ale věděl jsem, že to není pravda a byl jsem na sebe vlastně trochu pyšný. Ano, to, co umím já, jen tak někdo neumí, na to musí mít člověk talent. Chápu ovšem, že to někomu připadá divné a nepochopitelné - vzpomínám si totiž, jak jsem se já sám v dětství díval na jednoho takového starého mládence u nás na vesnici. Byl to starý pán, večer si vždy v kuchyni smažil hemenex a pak ho u stolu shrbeně pojídal. Sedával jsem tehdy nad jeho chalupou, tajně ho přitom pozoroval oknem a bylo mi z něj smutno, připadal mi při tom tak sám... Teď ovšem vím, že si třeba prostě jenom pochutnával. Mmmmm, takový hemenex. Mmmmm, takové pivo. Starý Hlaváč byl silný a já jsem silný také. Ovšem tu sílu mi dává právě to, že jsem sám. Ostatní pořád jenom dokola řeší ty vztahy a jde to s nimi do kopce a z kopce a zase zpátky. Jsi ten nejvyrovnanější člověk na světě, řekla mi ta kolegyně a já klidně přikývnul. K obědu jsem měl ten den držkovku, dal jsem si k ní dva chleby, ale jeden jsem nesnědl. Strčil jsem si ho tedy v ubrousku do vnitřní kapsy kabátu, tam, kde se nosí peněženka. Bylo osm hodin, zamknul jsem skříně a s chlebem na srdci jsem odjel na Lhotku k zásuvce.
    Občas si říkám, jaké to bude, až to budu muset udělat. Už jednou jsem rozhodnutý byl a na ten pocit se pamatuju: tenkrát, když jsem překonal strach, se ve mně rozlil veliký klid. Bude ticho. Kolem mě se budou vznášet bílé stěny. V kuchyni bude hučet lednička, budou cvakat hodiny a pískat topení. Pod oknem se ozve: No jo, ale proč já se takhle snažím? Vždyť oni si to ani neohřejou... Holčička už nebude mít kulich ve tvaru pandí hlavy, zato bude mít hrozného manžela, dvě děti, bude dospělá, bude milovat, bude se vztekat a naplňovat svůj život, zatímco já... Napadlo mě, že by bylo hezké, kdybych to vnímal jako dobrý, přirozený řád věcí. Oni žijí, tak ať tu zůstanou, já nežiju, a proto odcházím. To je ovšem asi jenom taková romantická představa, zřejmě se to odehraje úplně jinak a bude to surové a děsivé. Ale většinou na to nemyslím. Žít ze dne na den není špatné, někdo má dokonce za to, že je to jediná možnost, jak dosáhnout skutečné spokojenosti. A vtipné na tom je, že na to třeba ani nedojde. Možná si, až si to ty ženské odbudou, za čas nějakou najdu a potáhneme to spolu, dva důchody vydají víc než jeden. Dneska může člověk nešťastné rozvedené padesátileté ženské přehazovat vidlema.