Nejasný rozměr
Obklopený
„Neser se mi do života?“
Stojíš ve svém pokoji obklopený věcmi,
z nichž jsem každou koupil a instaloval já.
Chodíš do školy, na kterou jsem tě přes známé
/abys o tom nevěděl/ protlačil také já.
Zatínáš šestnáctileté pěstičky,
o jejichž stáří jsem se s tvojí matkou dohodnul já,
vraštíš obočí, které máš po mně
a bezelstně a vážně mi tu říkáš
„neser se mi do života?“
Událost
Před domem sanitka.
Modré světlo.
Nikde nikdo.
Všechny dveře otevřené
až do prvního patra,
kde je byt
s dveřmi dokořán.
Tak strašně, bolestně, bezbranně
nabízí byt všem
svoje soukromí,
svůj zranitelný vnitřek.
Žijeme spolu
Ano, a máme to tu pěkně zařízené.
Jenomže kolem tohoto našeho jediného pokoje
je obrovský, starý, náladový dům,
nefungující plyn, vybuchující elektrika,
rozvody naprosto zmatené.
Ano, jsme spolu, víceméně se to dá používat,
když otočíme kohoutek, tak to často teče.
Ale to místo, kde se to všechno kříží a kde se to ucpává
je někde v podlaze
a my nevíme kde.
Ano, jsme spolu.
Nejdříve se slzami,
potom už se vztekem
společně štracháme, šťouráme,
hledáme ten uzel.
...
Někdy se mě ptáš tak opatrně
že je to spíš, jako by ses snažila
něco někde
jemně nahmatat.
Je to, jako když žena zkouší
dítěti ve vaně
vodu loktem.
Jako by ses snažila zjistit
tou nejcitlivější částí těla
v čem jsme to vlastně
oba
namočení.
Zupák
Ale ona přece věděla, že to přesně takhle může dopadnout,
věděla, že se každé druhé manželství rozvádí,
věděla, že i děti se na ni můžou vykašlat –
a přesto do toho šla? A dokonce dobrovolně?
Clausewitz. „Nene, žádný voják do té palby děl
o své vůli nepůjde, kdepak, ten strach je příliš silný.
Oni tam půjdou jenom proto,
že se ještě mnohem více bojí
toho zupáka za svými zády…“
Tolik možností
V zimě na lyže, v létě na procházky,
různé důležité pošupování skříněmi,
zakládání vlastních rodin,
rozbíjení cizích rodin,
milenci,
milenky,
děti
- tolik možností
,
tolik zdržovacích fíglů,
my nejsme bezmocní!
...
Když jsme kanárovi stříhali drápky, museli jsme dávat pozor,
abychom to nepřehnali a místo do bílé rohoviny nestřihli až tam,
kde se mu pod ní rýsovala taková červená žilka.
Ta hranice nebyla přesná. Bylo na nás to vymezit.
Kanár k tomu nic neříkal, jenom se nám hebce,
vyplašeně cukal v ruce.
A cukal se pořád stejně,
i když jsme stříhali správně,
i když jsme přestřihli.
Nechával to celé na nás.
Rozhodovali jsme my.
Na jeho bolest jsme se museli ptát
sebe.