Nejasný rozměr


Obklopený

„Neser se mi do života?“

Stojíš ve svém pokoji obklopený věcmi,
z nichž jsem každou koupil a instaloval já.
Chodíš do školy, na kterou jsem tě přes známé
/abys o tom nevěděl/ protlačil také já.
Zatínáš šestnáctileté pěstičky,
o jejichž stáří jsem se s tvojí matkou dohodnul já,
vraštíš obočí, které máš po mně
a bezelstně a vážně mi tu říkáš

„neser se mi do života?“

Kdo rozhoduje

Je vysoký, má obrovskou holou hlavu
a mohutná, shrbená ramena.
Věší poličku v kuchyni
a nesmělým dětským hláskem se ptá
své o deset let mladší,
rázné malé ženy.
Pak, podle jejích pokynů,
chvějícími se prsty
šoupe poličku po zdi.
O pět milimetrů sem,
o pět milimetrů tam.

Když se mu kvůli takovým situacím
kamarádi někdy vysmívají,
mává nad tím rukou a říká
"v Iráku je hůř."
Ale je to opravdu on,
kdo rozhoduje,
co má jakou velikost
a kde se to odehrává?
Mává rukou a naznačuje,
že se to celé vejde
do toho malého gesta.
Ale jeho obrovská postava
je shrbená celá.

...

Co mě to drží?
Jaká důvěra?

Tenhleten člověk si myslí,
že všichni lidé v jeho čtvrti jsou zloději,
kteří se vloupali do všech domů a bytů
a aby ho oklamali,
hrají teď normální život města
plného spořádaných občanů.

Když mu to opatrně vyvracím, říká
„tak mi to dokaž!
Ukaž mi na něčem evidentním
že se pletu!“

Nedovedu odpovědět.

Neonky

Nálada jako v Sušici v neděli odpoledne.
Všechno je prosáklé nudou a prázdnotou.
Spíše splývání než plavání, nejvíc malátné,
lhostejné visení.

Umíralo se tu na plísně.
Jedly se tu mrtvoly.
Žraly se tu matky a děti,
matky mrtvé, děti zaživa.

Ale teď se tu jenom tak visí a splývá,
marně se tu poplavává po příliš známém prostoru
a mě vůbec nenapadá,
co by ty ryby mohly dělat jiného.

Vždycky si myslel, že je to veliké.

Teď všechnu tu fotodokumentaci svých prací,
všechny svoje úspěchy a třicet let práce,
všechno, s čím se kdy ztotožňoval
dává v úzkých tmavých deskách
do rukou téhle dívky,
do které se na stará kolena
tak bláznivě zamiloval.

Slečna si všechno pečlivě, bystře prohlíží
hezkýma neúplatnýma očima
a mlčí.

On se dívá na hranaté, vybíravé obroučky jejích brýlí,
na její ruce, které netrpělivě obrací stránky portfolia,

a najednou je tomu dobře oblečenému, úspěšnému padesátníkovi
úzko.

Vždycky si myslel, že je toho hodně.

Stačilo to pro Expo i pro Benátky,
bylo toho dost pro Casselská Dokumenta,
kritiky o něm psaly,
že je to obrovská,
nepřeberná vizuální hostina.

Teď je to tak pro jednoho.

A to se v tom ještě nimrá.

Událost

Před domem sanitka.
Modré světlo.
Nikde nikdo.

Všechny dveře otevřené
až do prvního patra,
kde je byt
s dveřmi dokořán.

Tak strašně, bolestně, bezbranně
nabízí byt všem
svoje soukromí,

svůj zranitelný vnitřek.

Kdo všechno tady bydlí

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.

Tady, v koutě, kde mě tolikrát nutila klečet,
hned vedle koberce, pod který jsem tolikrát schovávala vařečky,
když mě chtěla seřezat.

Až dnes v noci, když mě probudil výkřik
a já šla do její ložnice, kde jsem poprvé uviděla
to stvoření.

Leželo v její posteli schoulené do klubíčka,
bez těch obludných chůd rodičovství
bylo úplně malé,
ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy
a šedesátiletými, buldočími ústy
mojí matky
dětsky kvílelo ze spaní.

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane,
že tady budu mít s někým soucit.

Ale to jsem také ještě nevěděla,
kdo všechno tady bydlí.

Jezinky

Všechny mají malířské školy, uměleckou skupinu,
mají svoje zvláštní sny a svoje zvláštní vidění světa,
nemají manžele a ani děti.

Všem třem je tak kolem sedmatřiceti,
jsou ošklivé, hubené, v obličejích se jim začínají
objevovat ostré kůstky a nepříjemné,
pichlavé vrásky.

Jedna má šedivý myší kožíšek a na nohách pionýrky,
druhá podivně rozcuchaný účes,
třetí zase myslivecký kabát.
Zbytky nonkonformní image.
Anebo je to z charity.

Není vůbec jasné, kde se vzaly na tomhle dětském dni v kavárně.
Musel to být omyl.
Mezi těmi chumly růžových, spokojeně pořvávajících dětí,
mezi obtloustlými balvany jejich rodičů,
mezi vším tím blahobytným, růžovým, spokojeně kynoucím životem
jako by se k sobě choulily.

Jednu vystrkují jako svoji vyslankyni směrem k baru,
snaží se nějak protáhnout.
Je tenká
a dělá se ještě tenčí.
S divným, nesměle prosebným výrazem se napíná směrem k servírce,
snaží se na sebe upozornit
a natahuje ruku,
která jako by svými jemnými prsty
modelovala tvar objednávky.

Dívám se na její prsty,
třesoucí se v existenciálním gestu
a říkám si – na co asi myslí?
Co to tu vlastně chce získat?

Bude to zřejmě něco velmi malého a jemného,
nějaká nesmírně drobná sladká kapka
až na dně skleničky na vysoké křehké nožce,
kapka,
která se vypaří,
sotva se dotkne jazyka.

Žijeme spolu

Ano, a máme to tu pěkně zařízené.
Jenomže kolem tohoto našeho jediného pokoje
je obrovský, starý, náladový dům,
nefungující plyn, vybuchující elektrika,
rozvody naprosto zmatené.

Ano, jsme spolu, víceméně se to dá používat,
když otočíme kohoutek, tak to často teče.
Ale to místo, kde se to všechno kříží a kde se to ucpává
je někde v podlaze
a my nevíme kde.

Ano, jsme spolu.
Nejdříve se slzami,
potom už se vztekem
společně štracháme, šťouráme,
hledáme ten uzel.

...

Někdy se mě ptáš tak opatrně
že je to spíš, jako by ses snažila
něco někde
jemně nahmatat.

Je to, jako když žena zkouší
dítěti ve vaně
vodu loktem.

Jako by ses snažila zjistit
tou nejcitlivější částí těla
v čem jsme to vlastně
oba
namočení.

Štěstí

Olšanské hřbitovy, nějaké prázdné zatravněné místo mezi hroby
a na něm dva psi. Zřejmě se utrhli svým pánům,
poskakují kolem sebe, je to jak nějaký tanec...
V jednu chvíli si jeden přidřepne
a pořádně se vykadí.
Druhý ho pozorně sleduje,
jako by to viděl poprvé.

Tak vida, říkám si, ještě někdo umí být skutečně šťastný,
stačí ztratit se pánům, kadit, tančit a plácat ušima.
A připadá mi velmi trefné,
že se to všechno děje na loučce rozptylu.

...

Ten kovový zvuk letu veliké černé mouchy,
toho tupého, nelidského, zlověstného tvora,
který hodiny bloudí po temném pokoji
a hledá zkažené maso...
Nevyženu ji.
Je to zvuk léta.
Připomíná mi dětství.

...

Ten podivný pohled, který na mě vrhnul mezi regály v samoobsluze...
Jako bych nebyl jen nějaký chumel nepřátelského silového pole.
Jako bych nebyl jen nějaký protivně veliký objekt, který zavazí u regálu s rohlíky.
Jako bych nebyl jenom součást fronty u pokladen, tedy jen pár minut zdržení navíc.
Jako bych nebyl jen nějaké protivné křoví na zastávce, které nervózně rozhrnuje,
když spěchá na ujíždějící tramvaj, která ho odveze domů za lidmi.

Ten člověk byl evidentně mimo realitu, byl to blázen, šílenec. Díval se na mě,
jako by mě viděl.

...

Jenže co jsem? Kde jsem?
Ta bezvýznamná položka v kupeckých počtech ulice?
Bezvýrazný pohled z okna autobusu?
Ten každodenní mezilidský provoz -
přestřelka ozvěn? Přepážkový běh?
Ale co od toho chci,
co si to ze mě bere...

Anebo jsem hlavně v tom drobném, teplém záchvěvu,
který tě zevnitř hladí,
když si na mě vzpomeneš?

Určitě

Určitě, vytahaná samozřejmost života,
všechno klidně na svých značkách.
Ale někdy jako by to byl jen prázdný pokoj,
zaplněný pouze mými mžitkami...

Určitě, jsem tu, čtyři pět úkonů,
pásek stěhovaný z kalhot do kalhot.
Ale někdy do toho všeho trčím jak pařez,
co je na světě proto,
že se o něj zakopne,

někdy se po sobě dívám
jak stín,
co ztratil svoji věc...

Zupák

Ale ona přece věděla, že to přesně takhle může dopadnout,
věděla, že se každé druhé manželství rozvádí,
věděla, že i děti se na ni můžou vykašlat –
a přesto do toho šla? A dokonce dobrovolně?

Clausewitz. „Nene, žádný voják do té palby děl
o své vůli nepůjde, kdepak, ten strach je příliš silný.
Oni tam půjdou jenom proto,
že se ještě mnohem více bojí
toho zupáka za svými zády…“

Tolik možností

V zimě na lyže, v létě na procházky,
různé důležité pošupování skříněmi,
zakládání vlastních rodin,
rozbíjení cizích rodin,
milenci,
milenky,
děti
- tolik možností
, tolik zdržovacích fíglů,
my nejsme bezmocní!

...

Když jsme kanárovi stříhali drápky, museli jsme dávat pozor,
abychom to nepřehnali a místo do bílé rohoviny nestřihli až tam,
kde se mu pod ní rýsovala taková červená žilka.
Ta hranice nebyla přesná. Bylo na nás to vymezit.
Kanár k tomu nic neříkal, jenom se nám hebce,
vyplašeně cukal v ruce.
A cukal se pořád stejně,
i když jsme stříhali správně,
i když jsme přestřihli.

Nechával to celé na nás.
Rozhodovali jsme my.
Na jeho bolest jsme se museli ptát
sebe.

Člověk na pavlači

Zatímco pracuju na dvoře,
nade mnou na pavlači stojí nějaký člověk.
Nevím, co vidí,
když se na mě dívá.
Ani nevím, co si o tom myslí.
A nebudu to nikdy vědět.
Ale přesto se najednou přistihnu,
že s tím kolečkem jezdím rychleji,
lopatou hážu razantněji,
že se prostě tvářím jako člověk,
kterému to jde všechno pěkně od ruky
a uvědomím si,
že mu vlastně dělám představení
a že si ho patrně
děláme navzájem.

To poslední ovšem není až tak důležité.
Podstatnější pro mě je,
že na té pavlači
pokaždé někdo je.
A že já se tady,
patrně už navždycky
/a patrně tak jako všichni/
budu stále pro něho o cosi snažit
pod jeho neproniknutelným,
nepochopitelným pohledem.

Vyrobila DS Websites - výroba WWW stránek