Něco cirkusového


Jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku

    „No a ta baba povídá, jejeje, pane Šedý, oni vám tu výstavu ještě nenainstalovali? Nám se dole v knihovně ozývají nějaké rány…!? A já jí říkám, no ne, to dělá tenhle objekt. A ona zase takový, jejeje, to je ale hezký, to je pěkná postavička, to je takový datlík, on takhle jako tluče tím zobáčkem do zdi - a to takhle bude tlouct furt? No tak když se takhle ptala, tak jsem jí řek furt, milá pani, furt, dokud to tu všechno nerozklove. A dál si tam v klidu, na štaflích, montuju tu lampičku.
     No ale za půl hodiny je tam zas! A kouká na mě nahoru a brblá: Pane Šedý, Pane Šedý, nešlo by s tím přece jenom něco udělat? To je hezký, jak ta postavička tím zobáčkem do tý zdi tluče, ale když mně se z toho dole dělají mžitky před očima. Tak to už mě trochu nasrala a řek jsem jí, já vás chápu, paní, ale ten objekt je součást instalace a ten hluk tady má svůj smysl. A že když to nikomu nevadilo na Expu v Japonsku, tak to snad nebude vadit ani v Městský knihovně v Brně.
    No ale za půl hodiny je tam zas a nějak se ti člověče rozmnožila, přišly ty baby tři! Ale já už se s nima vůbec nebavil, jen jsem na ně ze štaflí houknul, tohle si dohodněte s galeristou, jo? Já to s váma řešit nebudu. Jděte za Nedomou.    
    No a co bys řek? Ty vole! Za hodinu jsou zpátky, jde jich celý procesí, vepředu strkaj Nedomu a mávaj nějakým papírem, že prej je to oficiální stížnost. Tak to už bylo na mě moc. Sjel jsem z těch štaflí jako blesk, ony se přede mnou rozběhly jako slepice, Nedoma, celej bledej, tam něco blekotal, a já jsem šel, holejma rukama jsem urval tomu panákovi hlavu a hodil jí po tý první knihovnici, trefil jsem ji do zad a zařval: Spokojená? Spokojená? Ty vole, ještě že tam potom přišel Dvořák a uklidnil to, já jsem vzteky neviděl, já nevím, co bych s nima udělal, já bych je tam snad všechny umlátil těma štaflema.“
    Říkám mu: „A neprožíváš to trochu moc?“
    Podívá se na mě vzteklýma očima: „Jak neprožívám, jak neprožívám? Samozřejmě že to prožívám. Je to moje největší výstava a možná že už takováhle příležitost nebude. A je mi čtyřicet, krize středního věku, za chvíli je konec, já na takovýhle hovadiny prostě už nemám čas!“
    Odmlčí se. Dívám se na něj. Takový byl vždycky. Krizi středního věku měl snad už od narození. Chvějící se ruce, rychlé změny nálad, nervozita, vztek. Lidé s ním nechtěli dělat. Sotva se něco sebeméně zpozdilo, bylo okamžitě zle.
    Vzpomínám si na jeden jeho obraz, Vlastní autoportrét. Je namalovaný v ladovské stylizaci a je na něm smrt s kosou, soukající se z velikého sudu a jakýsi řvoucí člověk, který od něj prchá s rukama nad hlavou a všechno kolem sebe poráží. Převržená židle, rozbitý půllitr. Dělá kolem sebe strašný, strašný nepořádek. Ale jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku, když ho honí smrťák?    


Víra

     Je noc. Tma. Na střechu padá déšť. Leží na posteli, choulí se do klubíčka, poslouchá zvuky vzdalující se bouřky, a když se zableskne, dívá se na rostliny, stojící na parapetu. To je zvláštní, říká si, jak se ty rostliny takhle ve tmě změní. Teď vypadají jako nějaké temné, neznámé, zlověstné obludy. Ani bys neřekl, že jsou to ve skutečnosti ty tvoje důvěrně známé, banálně zelené kytičky, kterých si ve dne ani nevšimneš.
     A v co se tu vlastně proměnili oni, on a jeho žena?
 
     Když sem před třemi dny přijížděli na dovolenou, měl docela dobrou náladu. Myslel si, že synkovi řeknou: „Podívej chaloupka, to je naše chaloupka, ta je ale hezká, viď?“ A dítě že se usměje a na čerstvém vzduchu okamžitě usne a bude spát nejméně týden a oni že si, po sedmi měsících od porodu, konečně pořádně odpočinou. Dokonce nesměle pomyslel i na to, že by se mohli pomilovat. Jenomže sotva kluk uviděl chalupu, naprosto se vyděsil, začal řvát a řval a řval nepřetržitě tři dny, oni ho obskakovali s mrtvými obličeji, motali se nevyspáním, a k tomu začalo lít a lilo a lilo a všechno vyvrcholilo touhle strašnou noční bouřkou, ve které se třásli strachem, protože chalupa neměla hromosvod. Hromosvod chalupa ovšem měla, ale v kůlně - jeho otec ho po nedávném spravování střechy totiž ještě nestihl namontovat zpátky. 
   „To by byla neuvěřitelná náhoda, kdyby do nás uhodilo,“ říkal trochu nejistě. Jeho žena se na něj dívala se sevřenými rty člověka, který se rozhodl, že si nebude kazit poslední chvilky života nějakými výčitkami a držela přitom dítě v náručí, jako by to robátko chtěla chránit vlastním tělem. Robátko bylo oněmělé hrůzou, vyvalenýma očima sledovalo boží dopuštění za oknem a ona ho uklidňovala: „To jsou jenom světýlka, jenom takový světýlka, viď, nó, radši se tam nedívej…“ A potom se zablesklo někde velmi blízko, ozvala se příšerná rána, v celé vesnici vypadla elektrika, robátko se pokakalo, zjistili, že v chalupě nemají svíčky a začali se hádat.
    A to pořádně hádat. Vyčetla mu svíčky, hromosvod, otce, úplně všechno. Jak ho mám teď asi přebalit, ty chytrej? křičela na něj a mávala chlapečkem ve vzduchu. Tátu do toho netahej, tátu do toho netahej! odpovídal jí na to velmi logicky. Na všechno jsem sama, ty se o nic nestaráš, ty na nás úplně kašleš, kontrovala ona. Jasně, já totiž můžu za všechno, odpovídal zase on... Nakonec začaly padat ty nejhorší nadávky a on poprvé za ta léta s ní ucítil, že by jí nejradši dal pár facek. 
    Bizarní na tom bylo, že se to celé odehrávalo v naprosté tmě. Občas se do toho zablesklo a potom to bylo ovšem ještě děsivější. Její obličej viděl totiž vždy jen na kratičký, stroboskopicky zastavený okamžik a měl pocit, že proti němu visí ve vzduchu nějaká hrůzostrašná, sinalá, vzteky rozšklebená maska. Celé mu to připomínalo pohádku o strašidlech, kterou měl nastudovat se svými žáky ve škole. Tam měla také hlavní roli tma - děti tu pohádku měli hrát v zatemněné družině s čelovkami na hlavách. Tuto divadelní hru ovšem nikdy nehráli. Z inscenace sešlo poté, co se jeden z herců na zkoušce počůral hrůzou.
    Celé to skončilo tím, že jedno strašidlo řeklo druhému: Víš co, jestli neumíš nic jiného než řvát, tak si běž řvát někam jinam. Odhmatal tedy vedle do pokoje a tam začal dupat, bušit pěstí do matrace, drtit mezi zuby různé strašidelné kletby a přitom křečovitě poskakoval, jak se v něm skrčovalo a zase narovnávalo nějaké kovové pérko. Ze strašidelného zámku se ozývalo temné buchání a tlumené bědování, nářek a zuřivé výkřiky uvězněného ducha. Bylo to dokonalé. Skutečně si nepamatuje, že by byl někdy dělal podobné věci.    
   
    A teď, když se dosyta vydupal a vyzuřil, leží tiše a vyčerpaně na posteli, přemýšlí a občas se podívá na prosklené dveře do kuchyně, skrz které prosvítají modré plamínky. Jeho žena si nakonec poradila, zapálila sporák, při mdlém světle přebaluje chlapečka na kuchyňském stole a na něj, když si tu scénu představí, to kdoví proč dýchá vánoční atmosférou. Občas se nadzvedne na lokti – neměl bych tam za ní jít? Ale potom si vždycky představí tu její ostrou vrásku u kořene nosu, kterou při takových příležitostech mívá, vybaví si ty její najednou tak zlé a podivně ošklivé oči - a zase malátně klesne na matraci.
    Co by na to asi řekl táta? Ten by si asi dal panáka, zapálil si cigaretu, otevřel by v kuchyni větračku, aby ten kouř šel ven, na chvíli by se zadíval z okna paneláku a pak by pomalu mávnul rukou: „Taky jsme se s mámou hádali, to víš, taky, a i teď se občas pohádáme… Ale nakonec - řeknu ti - stojí to za to. I za ty hádky to stojí.“ Z toho se nestřílí, myslel by si táta, to jsou jenom strašidla, která se za denního světla rozplynou. A rostliny? Jaké by měly být? Rostliny jsou samozřejmě zelené, jenom to v té tmě není vidět. Tak si tedy počkej na ráno.
    Jenomže mně připadá, táto, že to s těmi rostlinami takhle jednoduché nebude. Ve fyzice se sice moc nevyznám, ale mám takový neodbytný pocit, že dokud na ně nedopadne světlo, tak jsou skutečně, skutečně černé. Stejně skutečně, jako že v očích mojí ženy teď doopravdy není láska.
   Ale co... hodíte se k sobě? Hodíte! Tak proč se tak trápíš nějakou hádkou, která stejně vznikla jenom proto, že jste unavení a nevyspalí?
   No jo, jenomže ta dnešní hádka nebyla první a zdá se, že nebude ani poslední. A myslím si, že je skutečně možné, že se něco někde porouchá a také je možné, že se to už porouchalo a že nás drží už jenom to, že něčemu věříme. Tak často mám teď pocit, že se někde něco kazí a posouvá a cítím při tom úzkost, protože tomu nedokážu zabránit…  
    Podívej, to je jenom tím, že se na to teď díváš tak černě.
    Možná. Jenomže jak vlastně poznáš, že už tě žena nemá ráda? A že je s tebou jenom proto, že se pro to prostě jenom rozhodla?
   Ale ještě nedávno jsi mi přece říkal, že se rádi máte. Říkal jsi, že jsi šťastně ženatý. 
   Ale to je právě ono. Teď, právě teď ti to říct nemůžu. Anebo můžu. Ale řeknu ti to s pocitem, že lžu.
   Ale tak to není. Já vám věřím. Vždycky jsem vám věřil a věřím vám i teď.
   Víš, co je zajímavé? Jak často řekne ateista slovo víra...

    Je noc. Na střechu padá déšť. Leží na posteli, choulí se do klubíčka a říká si, to je ale zvláštní, skutečně zvláštní. Někdy se udělá taková tma, že si nevidíš ani na ruce. Že nevíš, kde končíš a kde začínáš. Že jsi její součástí, jsi jí úplně prolezlý a prostoupený, je všude, za víčky, před víčky, ať zavřeš oči, ať je zas otevřeš… Někdy se udělá taková pravdivá a upřímná tma, že jsi v ní úplně ztracený.
   To bude dobré, to bude dobré... říká si v té tmě. Příliš přesvědčeně to však nezní. Spíše jako nějaké zaříkávání. Anebo modlitba. 


Sám

   Stojí na zastávce autobusu, je brzo ráno, úterý, březen. Je unavený, nevyspalý, do hlavy, jako obvykle, vsunutý kus ušpiněné vaty. Kolem něj několik podobných rozechvělých postav, lidé se choulí do sebe, je chladno… V obrovských, neútulných prostorách sídliště pomalu svítá, do špinavé tmy začíná prosakovat špinavé světlo, stejně ponuré a beznadějné jako nálada pracovního rána. 
    Přijede autobus; klátivě do něho nastoupí, stoupne si k oknu, zavěsí se na tyč. Obvyklé bledé obličeje, pokašlávání, vrzání, za oknem obrovské paneláky. Mnoho oken je ještě zhasnutých, ale mezi domy se už začínají trousit drobné postavičky, maminky s kruhy pod očima vedou děti do školky. Lidé v autobuse mají nasazené chladné, odrazující výrazy, je vidět, jak tou každodenní cestou trpí, jak ji přetrpují. Připomenou mu výrazy lidí ve frontách v supermarketech, takové ty výrazy nepříjemného, tiše zběsilého čekání, kdy člověk cítí každou vteřinu a vnímá, jak v něm narůstá napětí. Nenávidí to tíživé, obviňující oddechování lidí ve frontách, kterým dávají najevo svoji nespokojenost, nenávidí ho - ale ulevuje si stejně. Kolem se mihne zimomřivý, právě probuzený hřbitov. Má pocit, že je na něm stejná nálada jako všude jinde.
     Autobus míjí posprejovanou Meet factory. Na jedné straně domu je veliká malba nějakého člověka jedoucího na praseti, na průčelí visí veliké umělecké objekty, na rohu se opile klátí stará nefunkční lampa. Vybaví se mu moudrý, smutný Martin obličej a na srdce se mu přivěsí něco těžkého a sladce bolavého. Ano, tu práci v Meet factory by potřeboval, tak velmi  by ji potřeboval, byly to tak hezké časy... Nemusel vstávat, občas mohl třeba i dopoledne na procházku, pracoval jen některé dny v týdnu, bavilo ho to a měl pocit, že to má nějaký smysl... Jenomže zároveň potřebuje, aby byla Marta spokojená. A nejen kvůli ní, i když ji tak miluje. Ale také kvůli sobě, nešťastná Marta mu není k ničemu.
     Vystoupí z autobusu a s davem lidí míří do metra. Betonový podchod, fleky moči na zdech, oprýskaný nátěr hrachové barvy, zářivky postříkané sprejem. Tichý, pohupující se dav lidí. Jenom podpatky klapou, kabáty šustí. Zima.
    Přijede nacpaný vagón metra, otevřou se dveře a na něj to dýchne vyčerpáním, jako by vagón přivezl únavu včerejšího večera. Vstoupí, opře se zády o dveře a hlavou se mu začne soukat proud obvyklých myšlenek, stejných jako včera, předevčírem, jako před týdnem. Bůhví proč ho ty věci napadají, je to úplně zbytečné. Snad se ta hlava musí něčím bavit, prázdnotu bez myšlenek by nevydržela. Ale také by si už mohla vymyslet něco nového.
    Podívá se na svůj odraz ve skle okna. Tak tohle jsem já? Kouty, podivné chomáčky vlasů kolem nich, větrovka s rozbitým zipem... I když je mu devětadvacet, vypadá na pětatřicet, inu, typický pražský chlápek, semletý pracovním provozem. Podrážděnost, únava, vztek, apatie - je v něm ještě něco jiného? Vzpomene si na fotografie z vernisáže jedné výstavy, na které dělal kurátora. Povídá si na nich s asi sedmi lidmi najednou a úplně tryská nadšením, vypadá na nich mladě, hezky, energicky. No, jenže tenhle chlapík je zřejmě už nadosmrti pryč, stejně jako ty výstavy. Když se na ty fotografie teď díval, vůbec se nepoznával, i když ty snímky byly dělané ani ne před rokem. Je zvláštní, jak rychle člověk může přijít o svoji podobu. A také je zvláštní, jak rychle může člověk přijít o svoje kamarády. Ale proč by se s nimi asi scházel, o čem by si s nimi asi tak povídal? Vždyť pořád jenom chodí do práce, den za dnem, týden za týdnem, do práce z práce, do práce z práce, ta únava... Člověk nakonec už nemá na nic energii a jenom úzkostně sleduje, jak se mu ten svět zmenšuje, smrskává, jak přestává přemýšlet, jak nerozumí knížkám a hudbě a politice a jak ho to všechno vlastně přestává zajímat. Neví nic, nezajímá ho nic a kamarádi jsou na tom stejně, jenom by zase společně naříkali, jak je to všechno k ničemu.
    A to světlo tady, copak tohle je nějaké světlo? Vždyť je to jako lák, odporný lák od okurek, v zimě v létě stejné… Jak dlouho už neviděl slunce? Celou zimu byla zase bílá obloha, teď už bude jaro, mělo by to být lepší. Jenomže on ho zase neuvidí, když odjíždí do práce, je ještě tma a když se vrací, už je zase večer. A v práci je ve skladě v podzemí, slunce tedy užije jen tehdy, když jde na oběd, deset minut tam, deset minut zpátky. Víkendy? Ano, víkendy jsou dobré. Ale jak se člověk třese, aby zrovna nepršelo, aby nepřišel o ty ubohé dva v týdnu, kdy jedině může vidět slunce! Ne, my rozhodně nejsme blahobytná společnost s demokracií západního typu: spíše to tu vypadá jako v nějakém vědeckofantastickém románu. Lidi se dělí na ty privilegované, kteří můžou občas vidět slunce - a na ty ostatní, na ty neprivilegované, jako je třeba on, kteří musejí žít v podzemí.
     A ty děti tady, copak tohle jsou nějaké šťastné děti? Vedle něho sedí dva malí školáci, a jak se hrbí nad matematickými příklady, mají v bledých pomačkaných obličejích naprosto stejný výraz jako on. Na těchhle sedmiletých zaměstnancích je ta hrůza vidět nejlépe a on, když je tu tak pozoruje, skutečně neví, jestli má smysl něco takového přivádět na svět. Tedy ne že by děti nechtěl, vždycky je chtěl, život bez nich by si neuměl představit - ale co je tu asi čeká, co? Až do dvaceti je to takovéhle, pak se na pár let nadechneš a pak do toho zase spadneš a je konec, už není úniku.
   Ne, říká si, tohle už vlastně ani není život. Je to – je to stejné jako tenhle tunel mezi stanicemi. Zadívá se z okna. Je to něco šedivého, ošklivého a prašného, něco, co zběsilou rychlostí letí před apatickýma, tupýma očima. Někdy je z toho až závrať.
    A aby toho nebylo málo, uvažuje, celou dobu cítíš, že bys mohl žít úplně jinak. Ano, hned vedle tebe, hned na dosah, je jiný, daleko krásnější a slunnější život, vidíš, že jiní lidé tak žijí a ty se tím musíš chtě nechtě užírat a nenávidět. Říkáš si, proč zrovna já musím být ten neprivilegovaný s tímhle hnusným pseudoživotem? Je to tím, že si to neumím zařídit, že jsem prostě méněcenný? Anebo je to tím, že jsem prostě slušný?
   Ano, tak to je. Vždyť kdo se dostane ke slunci? Jenom různí vykukové, politikové, podnikatelé, lidé, kteří kradou.
     Shrbeně jde po ulici, táhne za sebou nohy. Ulice v centru je prázdná a podivně široká, mezi pseudorenesančními domy prorachotí popeláři, v tmavé výloze se odrazí oranžové světlo. V pekařství na rohu se zahemží drdoly prodavaček, otevřou se dveře, zavoní pečivo, ozve se veselý smích.
     Zahne za roh, objeví se před ním náměstí. Přemýšlí o prodavačkách. To je zvláštní, je brzo ráno, měly by mít stejnou náladu jako on, a přitom se vesele smějí. Pravda, a proč vlastně ne? Co by měly dělat? Do práce musí, je lepší to tam prožít v dobré náladě, nač kazit den sobě i ostatním. Když se člověk směje, tak tu šichtu lépe přežije, rychleji to uteče. Je pravda, že by bylo hezké, kdyby ses nemusel radovat z toho, že svůj život přežíváš a jak ti rychle utíká, ale to zřejmě není v nabídce, a tak ti nakonec nezbývá nic jiného, než aby ses smál. Protože pokud se smát nebudeš, tak na to nejvíc doplatíš ty sám. Ano, je šílené každé ráno brzo vstávat a ještě se při tom usmívat, je šílené dělat každý den tu samou práci, pozorovat, jak rychle při tom stárneš, a ještě ostatním dodávat dobrou náladu, ano, je to šílené... Ale někteří lidé to zřejmě umí a zdá se, že jim to jde dokonce i docela snadno a lehce. 
   Narovná se, vykročí rázněji, zvedne pohled z dlažby, podívá se zpříma. A najednou má skutečně pocit, že se něco nadlehčilo, že vyšel z temného sklepa, ve kterém byl bůhvíproč zalezlý, když je venku vlastně docela hezký den. Přijde k malému bočnímu vchodu knihovny, vyťuká kód. Otevře dveře. Hlasitě a radostně pozdrav, když někam vstupuješ. Zasměj se, zažertuj.
    Jde dlouhou tmavou chodbou kolem vrátnice. Vrátný tu seděl celou noc a zíral do tmy. Teď se před ním, jako duchové, začínají zjevovat zaměstnanci, staré shrbené ženy v levných pršipláštích, mladíci s přerostlými nemytými vlasy. Vrátný má z nevyspání zvláštní, vykulené, bláznivé oči a svět před ním poněkud plave. Vesele mu pokyne jako člověku, se kterým jsou na jedné lodi, jako člověku, kterému dobře rozumí.     
    Centrální hala je po ránu prázdná, tichá a temná, světlíky nahoře, z větší části zakryté špinavým plexisklem, mnoho světla nepropouští. Regály s knihami, povadlé rostliny, hromádky knížek po stolech. Hukot čistícího stroje, stírajícího linoleum podlahy, u vchodových dveří veliký černý pytel s odpadky. Je cítit pach dezinfekce.
    Pod stropem haly už kolik dní visí modrý balonek, jak ho tam vypustila jedna kolegyně, aby bylo v hale trochu veseleji. Jemu to ale veselé nepřipadá. Ten balonek je jako já, řekne si, jako já. Cítíš nějakou sílu, chce se ti nahoru do volného vzduchu, ale smůla, je nad tebou betonový strop. A ne jeden. Kolik pater, kolik stropů má tahle budova? Sedm? Osm? A tak tam malátně visíš a cítíš, jak ta síla uniká, uniká...
    Hledá, koho by pozdravil. Nikde nikdo, jen zpod pultu s počítači čouhá jakýsi chomáč šedivých vlasů. Na pultu leží kleště a od počítačů se ozývají zvuky šroubování a montování. Hlasitě, radostně pozdraví. Chumáč se pomalu zvedne, objeví se kalné oči s velikými kruhy. Beze slova, bez výrazu ho sledují, dokud neodejde z haly.
      Sjede výtahem do suterénu, jde do skladu, odemkne a zmáčkne vypínač. Neochotně, za velikého cvrkání, se rozsvítí jedna zářivka. Na levou stranu chodba, na pravou stranu totéž, konce chodeb se ztrácejí ve tmě, takže to vypadá, že vedou do nekonečna. Regály s knihami, deratizační prostředky v koutech, žluté linoleum, nad hlavou stříbrné hučící tubusy vzduchotechniky. Stojí v kalužce světla.
      Rázně zapne počítač, odemkne si skříňku a hodí do ní batoh. S prásknutím přirazí dvířka, vytiskne si seznam knížek, přestane přemýšlet a dá se do práce.
       Vyhledává knihy v regálech, kde jsou srovnané podle abecedy, snáší je na hromádku a načítá do počítače. Snaží se pracovat rychle a svižně. Němeček, Němeček, Nezval - aha. Tady. Dále. Poláček, Pospíšilová, Pratchett. Prattchet chybí. Zaznamenat. Dále. Price Proctor Procházková. Když je kniha tam, kde má být, křepce ji popadne a řekne: „A mám tě, Nezvale. A mám tě, Boženo. Ha.“ Pomalu postupuje chodbou, shýbá se, narovnává, shýbá. Kalužka světla postupuje s ním. Když se posune, zhasne světlo za sebou a rozsvítí ho před sebou.
      Půl hodiny to jde docela dobře, pak ho to ale začne zmáhat, znovu se hlásí malátnost a únava. Kulí tedy oči, potřásá hlavou, jména autorů si říká nahlas. Quick Quinn Ragache. Ragache není. Zaznamenat. Ragache je, tady na druhé straně regálu. Kde jsem to skončil? Poláček už byl? Anebo nebyl? Nemám u něj znamínko! 
     Pracuje další dvě hodiny, ale je pomalejší a pomalejší, unavenější a unavenější. Zastaví se. Světlo, kdyby tu bylo světlo, slunce... Zapne si rádio - když není světlo, tak bude aspoň hudba.
     „Takže jaké pláže byste hodnotil nejlépe?“ ptá se moderátor. „No, projel jsem celý svět,“ odpoví mu radostný hlas, „nejvíce bych ovšem asi neoceňoval pláže v Karibiku nebo na Seychelách, ale překvapivě se mi nejvíce líbily pláže v Indonésii. Ano, v Indonésii! Představte si to, úplně bez turistů! Panenský ráj! To slunce! Ten písek! Jen si to představte…“
       Hajzlové, řekne, zasraný hajzlové, ale vlastně neví, koho se to týká. Potom vypne rádio, popadne seznam - a najednou nemůže, najednou ví, že prostě už nemůže. Pustí seznam na zem a celý pracovní den se mu svalí na hlavu jak namoklý těžký pytel. Sedne si na židli, ohne hřbet, svěsí hlavu a tupě civí do počítače. Počítač hučí, zářivka cvrká. Nemůže. S podivným potěšením ten pocit přehrává a dokonce si ho i vychutnává.
      Zapne si internet. Napíše Martě. Ne, nebude jí nic vyčítat, jenom jí napíše, jak je zoufalý, jak trpí.
       „Ahoj lásko, to je ale hnusný ráno, co? To je tak strašný, tak strašný. Já nemůžu, nemůžu… Prostě jsem nečekal, že to bude tak zlý… Bože, já bych tak chtěl někdy vidět slunce! Místo toho tady sedím v tom odporným skladě v podzemí, navždycky, vždyť je to tu jako v hrobě!“
       Sjede myší na tlačítko odeslat, jenomže uslyší, jak se z druhé strany dveří skladu ozývá zvonění klíčů. Někdo se chce dostat dovnitř, zkouší strčit do zámku jeden klíč, zkouší druhý, třetí... To bude Václav, řekne si, vezme za kliku a otevře mu. Mail neodešle, uloží si ho do „rozepsané.“
     Václav je básník a jeden z lidí, které  nikdy nechápal. Je mu nejméně šedesát, je už dlouhá léta sám, a přitom je spokojený, nebo aspoň tak vypadá. Všechno si pozorně prohlíží dětskýma, zářivě modrýma očima a jeho hlava s dlouhými bílými vlasy a vousy pluje po ponurých chodbách knihovny jako balón, který je kdesi vysoko, vysoko v oblacích zalitý sluncem, zatímco se celá země pod ním dusí v inverzi. 
     Když Václav spatří jeho povislý obličej, nepřekvapeně zvedne obočí.
   „Nazdar. Tebe to tu zase nebaví, co?“
    Pokrčí rameny.
   „Radši bys chtěl dělat v tý svý Meet Factory, že jo?“
   „Václave,“ zaskuhrá s velkou dávkou sebelítosti, „proč je v životě vždycky něco za něco?“
   „To nevím. Ale víš co... Myslím si, že až ty děti mít budeš, všechno to uvidíš úplně jinak.“
   „Anebo taky ne.“
   „Anebo taky ne.“
    Podá Václavovi část svého seznamu, vydají se hledat spolu; pátrají každý po jedné straně regálu, občas se na sebe podívají mezi knížkami.
   „Prosim tě, nedívej se na mě takhle,“ řekne Václav. „Kdo se má na ten tvůj obličej koukat.“
   „No tak mi něco poraď.“
    Básník se zamyslí. „Tvůj problém je v tom, že se v sobě nevyznáš. Ty by ses měl totiž vyznat ve svejch potřebách. Jedna tvoje potřeba je mít děti a být s Martou, druhá tvoje potřeba je dělat tu svoji práci. Obojí mít ale nemůžeš. Takže víš co? Měl by sis to všechno dobře promyslet a pak udělat rozhodnutí a pak za to rozhodnutí vzít zodpovědnost. Chceš svoji práci? Tak se rozejdi s Martou. Chceš mít děti? Tak potom ale nenadávej. A tohle by sis měl rozhodnout sám a nikoho jinýho do toho netahat, to nemá cenu, někoho obviňovat...“
   „Ty seš zase chytrej jak rádio, že jo?“
   Básník se trochu urazí a oba chvilku pracují mlčky.
   „Tak promiň, už ti nic říkat nebudu. Ostatně ty pořád chceš, abych ti něco radil. Jenomže mě to už vlastně moc nebaví.“
   Chvilku je ticho.
   „Víš, jak mi tyhle naše debaty připadají?“ řekne potom Václav. „Připadá mi to jako jedna scéna z utrpení mladýho Boháčka, znáš ten film, ne? Teda myslím, že je ta scéna z něj. Tam vždycky sedí dva chlapi v hospodě a ten jeden tomu druhýmu vždycky něco šeptá a ten druhej mu pak vždycky řekne - a tak se ožeňte. No jo, ale - řekne ten první a zase tomu druhýmu začne něco šeptat a ten druhej pak řekne - a tak se nežeňte. A tak to jde pořád, nežeňte se, ožeňte se, nežeňte se, ožeňte se...“
   Podívá se na básníka vztekle mezi knížkami.
   „A co ty a ženský? Tobě už se nepostaví, že jo?“ jeho hlas zazní nepřirozeně a skřípavě.
   Básník se mu dlouze podívá do očí, veselé, sarkastické vrásky kolem očí mu povadnou a odkudsi z hloubi mu do obličeje vstoupí veliký smutek. Vezme svých pár knížek, odnese je k počítači, srovná je na stole do úhledného komínku, podívá se na ně, sedne si na židli a položí na stůl obě ruce. Potom mezi ně položí i hlavu.
   Chvíli ještě štrachá po skladu a přitom se občas na básníka zahledí. Stále tam leží. Přinese knížky k počítači, vyrovná je před ním na stůl, potom mu položí ruku na rameno.
    „Nic, nic,“ zvedne básník hlavu. „Já se nezlobím.“ Vstane. „Kolik je hodin? Budu muset jít k pultu.“
    „Řekni mi, Václave, tebe to u toho pultu vážně neštve?“
    „Neštve. Tuhle jsem tam viděl anděla.“
    „Anděla?“
    „Anděly! Snášeli se takhle dolů tou halou, byli celí bílí, potom se zaprášilo a najednou byla všude taková chumelenice...“
     „Tak ať ti to tam utíká, Václave, s těmi anděly.“
     „Tobě tady taky. Taky bys tu nějakýho anděla potřeboval. Víš? Takovýho toho z Nebe nad Berlínem.“
     „Ještě to tak.“
     Blázen, řekne si potom, co Václav odejde. Ale co, snad je mu s těmi anděli dobře. A na výdeji ze skladu, to už je co říct. Ale co se vlastně divím, copak tam někdo normální může být spokojený? A nejenom tam...
     Sedí, přemýšlí. Co že to říkal o té odpovědnosti? Ano, měl by se v sobě vyznat, to má Václav určitě pravdu. Ale jak? Když se podívá do sebe, připadá si jako v nějakém escherovském zámku. Jdeš po nějakém schodišti, myslíš si, že to někam vede, a hele, za chvíli jsi na tom samém místě, odkud jsi před chvílí vyšel. Je to prostor plný barokních optických klamů, plný nějakých nejasných tlaků, tahů a pnutí. Ty podivné záchvěvy na koncích dlouhých temných chodeb... Ty teplé, mlhavé objekty anebo postavy, které cítíš kolem sebe ve vzduchu, objekty, které tě někam vábí a zvou, aby se v příští chvíli rozplynuly... Ta pokřivená zrcadla, ty tmavé sály, ve kterých hledáš cestu jenom po hmatu a přitom se pořád bojíš, že na tebe něco každou chvíli spadne, nebo že tě něco popadne za kotník... Otevřeš okno, je za ním svět plný šťastných dětí se svými tatínky a maminkami, chtěl bys patřit k nim. Otevřeš ho podruhé, je tam výjev jako z pogromu ve Lvově roku 1941 a ty si jenom blahopřeješ, čemu všemu jsi zatím neunikl. Přijdeš k oknu potřetí a ono tam není, je tam jenom zeď.
     Někdy se před tebou zase rozevře široký volný prostor, cítíš se svobodný a lehký a myslíš si, že si můžeš jít, kam chceš. Ouha. Sotva se trochu nadechneš a rozeběhneš, narazíš na neviditelný elektrický ohradník, umístěný právě ve výšce tvého pasu.    
    Vzpomene si, jak se před nějakým časem vypravil za jedním svým přítelem na vesnici, aby si prohlédl jeho hospodářství. Jak prosim tě udržíš ty svoje psy u chalupy, vždyť je nemáš přivázaný? ptal se ho tehdy... Vidíš ty obojky? Řekl mu přítel. Vidím, co je s nimi? Všude tady po zahradě mám natahaný takový dráty, řekl přítel. Kdyby je ten pes chtěl přeskočit, dostane ránu, ty obojky jsou totiž elektrický. A není to trochu neosobní?  Přítel se smál, no o to přece jde, ne, oni si to se mnou nespojujou, oni vůbec neví, co je to praští.... Já jsem tady, podrbal jednoho psa za ušima, totiž za toho hodnýho.
    Ano, tak takhle to se mnou je, pomyslí si sklesle. Pán má v jedné ruce buřt, v druhé ovladač elektrického obojku, pán se směje, pán se dobře baví. Co z toho ten život vlastně má, že se ke mně takhle chová? 
    Otevře mail, znovu si ho přečte, smaže ho, opře se o opěradlo židle - a najednou se cítí velice sám. Ano, v tomhle escherovském zámku je zřejmě skutečně každý sám. A jak teprve je sám člověk, který z toho všeho nemůže ani nikoho obvinit?
   Pomalu sklouzne, sjede po židli dolů; téměř na ní leží, takže ruce, které mu visí podél těla, se skoro dotýkají podlahy. Náhle koutkem oka spatří, jak se v tmě na konci chodby od něho nalevo něco hnulo.  Něco tam přeběhlo. Něco se tam  zlověstně zachvělo. Obrátí tím směrem hlavu a řekne si, kdepak escherovský zámek, je to tam stejné jako tady... Zadívá se do té tmy - a jeho výraz je unavený, zmatený a vystrašený.


Pan klíšťák

  
     Ztěžka vyjde po kamenných schodech. Přejde po prknech zápraží. Postaví starý nacpaný montblank na dřevěný stůl, obtloustlé a staré tělo složí na skřípající dřevěnou židli. Chvilku jenom tak sedí, dýchá, s kamenným obličejem se dívá před sebe a drobnými, obsedantními pohyby si prsty jedné ruky mne zápěstí ruky druhé. Zhubnout by to chtělo, doktoři mají pravdu. Je podzimní pozdní večer, ticho, jenom stromy, ztrácející se ve tmě veliké zahrady, občas zamyšleně a pustě zašumí, jak jimi projde závan větru. Zahučí, malátně pohnou větvemi a zase strnou, znehybní v očekávání. Proti tmavnoucí obloze se rýsují větve jabloní, nad záhonem v sousedovic zahradě unyle cinkne strašák z plechovek.
    Takže co teď, takže co teď. Otevřít oprýskanou šedě natřenou plechovou skříňku a zapnout elektriku, sejít do sklepa, kleknout si na opuchlá kolena, po částech /aby si nehnula v zádech/ odsunout těžký kovový poklop a zatočit kohoutem přívodu vody. Je víkend, město daleko, jsme zase na chalupě, sláva. Cinknout si na zápraží frťanem, to je už takový rituál. Dnes tu ale bohužel není s kým si připít, frťana si ovšem dá. Anebo spíš víno, přinesla si ho v batohu s jídlem. Navařila pro dva, všechno má v tkalounem převázaných kastrůlkách. Sekaná, segedín, knedlíky. Sušenky, punčáky, jadel a vysočina. Ráno jí u snídaně řekl, že mu volal Teska a že bude muset do Říčan i v sobotu. To tam mám jet sama? To to má těm stromům ulámat větve? Měl by ti líbat zadek, ten Teska. Pokrčil rameny, oči jako škvírky, šedivý věneček vlasů kolem pleši rozježený, tlustý obličej bledý a beztvarý. Měli by ti líbat zadek, povzdechla a vstala od stolu.
   Za prkenným, černou karbolkou natřeným plotem se rozsvítí světlo, po kamenech uličky u sousedů zašustí březové koště. Chst chst, chst chst. Ozve se vzrušený, hlasitý šepot. Jak meteš to hovno, copak takhle se v životě mete hovno? Ahoj Brabcovi! Vykřikne Marie bodře a vesele zamává rukou, i když ještě nikoho nevidí. Nazdar Nováková, dobrý den, paní Nováková, nad plot se vynoří hlavy sousedky a jejího čtyřicetiletého syna. Heleme, Pražáci se na nás přijeli podívat, tvář sousedky, pod šátkem tmavá a suchá jak obličej cikánky, je veselá a milá, šilhavý obličej jejího syna je zdvořilý a rozpačitý. Kdepak Pražáci, jsem tu sama a neříkej mi Pražák. Copak, zase Říčany? Hm. No jo, povzdechne si Brabcová a hlavy za plotem se účastně skloní jako v minutce ticha za mrtvé. Potom se zase zvednou. No a co Luboš, pořád je ještě v tý Itálii? Nene, teďka je zase v Americe, říká Marie a dívá se, jak se Karlův obličej začíná protahovat. A co on v těch elektrárnách vlastně dělá? Zabezpečovací systémy. No jo, to musí bejt hezký, takhle si cestovat. To já jsem jako ten kámen - kam ho hodíš, tam zůstane. Hlavy se zase skloní. Chst chst, chst chst. Po chvilce vrznou dveře a lampa nad cestičkou zhasne. Udělají si teď večeři, sednou si v kuchyni ke stolu a něco si s dětmi a Karlovou ženou zahrají. Marie je vídá oknem, když se večer chodí projít po vesnici, pozoruje je a cítí se velice sama. Ticho, nad stolem lampa s nazelenalým skleněným stínidlem s modrými obrázky větrných mlýnů, pět hlav, důvěrně skloněných nad červenobíle kostkovaným ubrusem. Někdy ovšem také nadávky, řev a pláč a dětský strach. Nechte toho, nechte toho obě, křičí Karel. Nenechají.
   Marie vypije sklenku vína a nalije si další. Potom odnese batoh do kuchyně, vytáhne z něj salám, pěkně ho nakrájí a na talířku si ho odnese ven. Ještě by to něco chtělo, něco... Jadel. Vrací se do kuchyně, v síni ale vytřeští oči, vyjekne, rychle se vrátí, popadne talířek se stolu, položí ho na truhlu v síni a zavře dveře. Potom nakrájí jadel na prkénko a vrátí se sýrem a salámem na zápraží.   
   Také její rodný dům býval naplněný světlým, veselým, uřvaným životem, Marie je ze čtyř dětí.  V jejich domácnosti vládla babička, ty nasekáš dříví, ty zajdeš na jetel králíkům... Tehdy měli ovšem staří lidé ještě jiné postavení než dneska, v téhle jiné, divné době. Jak ta se je nakomandovala, babka jedna. Pak sestry dospěly a rozešly se po světě, rodiče zahynuli při autonehodě, babička odešla brzy po nich a Marie zůstala na vesnici se svým mužem a synem. Pamatuje se, že potom, co se vzpamatovala z těch tragédií, nastaly docela hezké časy; Marie tehdy pracovala jako družinářka ve vesnické škole, její muž v malé továrničce na rukavice. Po převratu továrnu zavřeli a po nějaké době, jak se venkov stále více a více vylidňoval, zavřeli také školu a Novákovi se na stará kolena museli stěhovat za prací až do Prahy. Marie teď pracuje v knihovně, její muž dělá nočního vrátného v jednom skladovém areálu v Říčanech, když ona přichází z práce, on do své práce odchází, ráno je to zase naopak a takhle žijí celé roky. Tomáš byl vždycky chytrý, měl hlavu na počítače, vystudoval ČVUT a teď si i s rodinou jezdí po světě. A jablka očeše kdo. A pro koho. A kde má Marie vnuka, v jaké zase tramtárii? Ještě že má v knihovně kamarádky a necítí se tak sama, nakonec, její kolegyně jsou vlastně její rodina, rozhodně víc než její muž a její syn, se kterými se prakticky nevidí. A co teprve s vnukem.  
   Kdy zase přijedete? Ptá se Tomáše, zatímco zdvihá kola na střechu auta a upevňuje je v nosiči. Je konec prázdnin, na chalupě byli jediný týden v celém roce a teď zase odjíždějí. Uvidíme, říká s odtažitým obličejem a Marie si pomyslí, jak zestárnul. Starosti, že, ta práce... Vydělá hodně, ale nemůže odmítnout jedinou zakázku. To všechno kvůli svojí ženě, která je zvyklá na luxus a sama nepracuje, ano, to kvůli ní takhle dře a jezdí po světě, místo aby byl třeba v Praze, u ní, u Marie. Jsi unavenej, urvanej, že jo, ptá se.... Nejsem, odsekává Tomáš, nech toho. Ale jsi, jsi, tohle cestování tě ničí a kluka taky... Nech toho, mami, nezačínej zase, nejsem, Tomáš sebou manipulovat nenechá.
    Dolije si víno, mlsá sýr a salám. Už se úplně setmělo, rozsvítí tedy nad zápražím lampu a svět se rozdělí na malý výsek žlutého světla a velikou, tichou hmotu tmy, hrozivě postávající kolem něj. Žárovka osvítí hrbolatou šedou omítku na zdi. Buchy buch, do lampy začnou narážet bručivé šedé tlusté můry. Kde se vzal, tu se vzal, na konci zápraží najednou sedí mourovatý kocour a prohlíží si Marii nehybnýma, sovíma, kulatýma očima. Á, pan klíšťák, jenom pojďte dál a nestyďte se, tohle jméno vymysleli kocourovi sousedovic děti. Ne že by byl vlezlý jako klíště, ale vždycky si jich přinese plný kožich a ona jejich vytahováním strávila nejednu utěšenou půlhodinku. Kocour zavrní, se zdviženým ocasem se jí otře o nohu, popoběhne k zelené plastové misce na kraji zápraží, sedne si k ní, otočí hebkou hlavu a podívá se na Marii. Neboj se, dostaneš, Marie se zvedne a jde do chalupy pro plechovku s kočičím žrádlem. Salám si pro jistotu vezme sebou a cestou do kuchyně ho dojí. Co dál? Mohla by si dát večeři, třeba ten segedín, mmm, seběhnou se jí sliny... Vyklopí jídlo na talíř, strčí ho do mikrovlnky, a zatímco přístroj tiše hučí, dívá se oknem do tmy.
    Mariin svět je tmy a samoty plný. V noci, zatímco je její muž v Říčanech, Marie nemůže spát, převrací se sama na posteli a poslouchá, jak tma šustivě proudí z pokoje do pokoje, jak se převaluje kolem postele a přelévá v trubkách topení. Tma je pustá a mrazivá a nemá k Marii žádný vztah. Proboha, je to jenom tma, říká si Marie, proč by mě měla mít ráda, vždyť to není člověk, ani zvíře, ani věc! Nepomáhá to, Marie tmu cítí jako bytost a její lhostejnost ji bolí a děsí. Všichni její blízcí jsou tak daleko, Marie je bezbranná jako dítě, chtěla by skrz šprušle dětské postýlky prostrčit ruku a chytit maminku za prst... Třeští do tmy oči, vzdychá a někdy pláče, nikdo ale nepřijde z vedlejšího pokoje, odkud byl vždy slyšet hovor dospělých... Ale kdo koho tehdy vlastně v té tmě držel za ruku? Jednou za nimi přijel Tomáš s rodinou na vánoce do Prahy, to byl Daneček ještě malý. Dětskou postýlku postavili na noc do její ložnice. Tma, vyplněná tichým oddechováním miminka, byla útulná, hebká a uklidňující, Marii se hezky spalo a cítila se doma. To bylo ale dávno, to vlastně vůbec nebylo... Ve tmě Marie není sama sebou, vlastně není vůbec nikým, je jenom jakýmsi uzlíčkem, složeným z úzkosti a  myšlenek na osamělé stáří, bolívá ji celé tělo , žíly jsou naplněné drceným sklem, svaly a nervy cukají.... Václav zatím sedí ve vrátnici, malém, bíle omítnutém domečku u vstupní brány skladového areálu a dívá se na náhledy bezpečnostních kamer na monitoru počítače. Je ticho, počítač hučí. Vyasfaltované náměstíčko mezi velikými budovami skladů s plechovými vlnitými střechami. Vstupní brána se závorou. Drátěný plot s koly ostnatého drátu nahoře. Václav celé noci s nikým nepromluví ani slovo a ve dne spí. Tma se cpe do osvětlených míst, ozářených žlutým světlem lamp, obrazy zrní, k ránu Václavovi padá hlava a ze tmy začínají vyvstávat podivné chuchvalce, podivně se to tam přelévá a vlní. Nepřeběhl támhle někdo? Anebo to byl pes? Anebo halucinace? Ráno přicházejí ukrajinští dělníci, Václav je zapisuje do knihy, jejich podivná jména si musí nechat opakovat třikrát a skoro není s to odpovídat na jejich pozdravy. Dá jim dýchnout /ožralí do práce nesmějí/, odchází na ranní vlak do Prahy a opile se přitom potácí. Potom nastoupí do vlaku, dívá se z okna, svět se mu rozpadá před očima a zase se skládá do nějakého neznámého, podivného tvaru.
       Víš, co se mi včera stalo? Řekl nedávno u snídaně Marii. Měl jsem pocit, že mě přepadli mimozemšťani. Václav mluvil pomalu a ztěžka hledal slova. Jak to? Ráno jsem trochu usnul a když jsem se probudil, byla na jednom náhledu taková hrozná obrovská nohatá obluda, měla takový tlustý chlupatý břicho. Úplně jsem se vyděsil. A víš, co to bylo? Vesele se uchechtne a podívá se na Marii s výrazem „teď přijde ta pointa“. Vlezl mi do kamery pavouk! Marie se na něho smutně, vyděšeně podívala a opatrně se zeptala, to se ti stalo včera? Jo, včera, co je na tom divnýho? Marie chvilku mlčela a roztřásly se jí ruce. Dáš si ještě kafe? Zeptala se potom. Kafe? Řekl zamyšleně Václav a udiveně poslouchal, jak to slovo zní, kafe?
     U snídaně Václav většinou mlčí a když promluví, klade Marii podivné otázky. Nepřipadá ti, že mají ženský vlastně hrozně velký hlavy? Nebo - nenapadlo tě někdy, jak je možný, že lidi chodí takhle vzpřímený? Lidi jsou docela vysoký a ty chodidla mají docela malý, jak se na těch placičkách udržej? Marie mu něco říká a on se na ni dívá podivným, pozorným pohledem, jako by to nebyla jeho žena, se kterou je čtyřicet let, ale nějaký podivný objekt, který se před ním znenadání zhmotnil. Cože? Tadyhle to mluví? A co tohle, tohle má být ucho? Nemohl bych si na to sáhnout? Občas se uchechtne tím svým starým známým způsobem a Marie se ho skoro přestane bát. Jenomže pak má zase pocit, že jeho hlas a gesta, která k němu odjakživa patřila, jsou jenom takový navyklý způsob, jenom takový obal, pod kterým se začíná podivně drolit a  nezadržitelně rozpadat. Marie má dojem, že se mezi Václava a svět něco vsouvá. že odchází do nějakých svých mlžných šílených světů a ztrácí cestu zpátky.                     
     Tma... Sotva Marie přijede na chalupu, tma už tady na ni čeká a je stejně pustá a mrazivá jako ta pražská. Je dokonce ještě horší, v Praze je aspoň slyšet hluk z ulice, tady je úplné ticho, která ruší jen myši, koulející si pod podlahou ořechem. A někdy ani to. Toto není jen tak obyčejné ticho; toto ticho je naplněné nějakým nesmírným hlukem za hranicí lidské slyšitelnosti a Marii jím praská hlava. Jednou se Marie v noci probudila bolestí a vlastním reflexivním máchnutím ruky. Dodnes se otřese štítivostí, když si vzpomene na tu chvějivou chlupatou kuličku, která ji odlétla z prstu někam do tmy. Myš přistála uprostřed pokoje, vypískla a rychle odcupitala za nábytek. Sakra, to zkoušíš, jestli už jsem mrtvá? Dívala se Marie nevěřícně na pokousanou ruku... Pak si aspoň zapálila svíčku. Také v Praze si ji občas zapaluje. Tichý žlutý plamínek pokoj hezky zútulní. Nedávno se ale probudila a svíčka ji naopak vyděsila, připadala si jako na hřbitově.
    Po takových nocích je těžko uvěřit, že život může být také hezký. Marie bývá po ránu celá podivně zkřehlá, myšlenky se jí matou, je v sobě nějak napříč, ztrácí se sama sobě v mlžném šíleném světě a nemůže najít cestu ven. Ještě že je tu knihovna, ten domov páchnoucí lyzolem. Mně se hnedka, když sem vejdu a ucítím ten smrad, zlepší nálada, řekla jednou Holubová. Marie s kamarádkou občas proklábosí celé šichty. Marně čtenář s povislým výrazem klepe kartičkou na pult, knihovnice neobsluhuje, knihovnice je obrácená dozadu a povídá si a povídá a povídá... Je hezké zase mluvit, je pěkné cítit, jak se vracíš do své pravé podoby, je dobré být zase na chvíli člověkem... S přítelkyní probírají především recepty, ale i o životě je třeba si promluvit. Někdy jsou fronty u obslužních míst tak velké, že Marie sedí vedle své kamarádky celé dopoledne a nemůžou prohodit ani slovo. Tehdy mají knihovnice pocit veliké křivdy a na čtenáře se utrhují. Jenomže lidské teplo dlouho nevydrží, vytratí se už v tramvaji, kterou jede domů a Marii zase naplní nějaká tíha, která se tváří jako pravda jejího života. Je marné se o něco pokoušet. Je marné snažit se přijít na lepší myšlenky. Mlžná tíha samoty se jim vždycky vysměje, rychle Marii celou zaplní a ta jenom sklopí hlavu. Mladý muž má na klíně dítě a něco mu tiše vypráví, chlapec si přetáhne modrobílého kulicha přes oči, zvrátí hlavu, opře si ji muži o prsa a dokořán otevře ústa. Puberťáci v černých kvádrech jedou do tanečních. Deset rozjívených Italů, zpívají si, řvou a poskakují, olé, olé olé olé olé, jeden muž se obrátí a Marie uvidí tlustý, přihlouplý dobrácký obličej... Marie do tohoto veselého, krevnatého života nepatří, jeji obličej je bledý a rozmlžený, mezi ní a světem visí nějaké mléčné sklo. Vypadá to křehce, prolomit se to ale nedá. 
   Skutečně nedá? Když je Marie s mladými a především s Danečkem, celá ta tíha mizí. Jakápak tíha? Vždyť je to jen nějaká inverze, kterou znenadání odnese vítr... Večer tam byla, ráno je najednou pryč, nebe je modré, nad inverzí bylo vlastně pořád a jenom čekalo na příležitost, které se teď s radostnou úlevou chopilo. Věci jsou náhle přesně na svých místech, život je jasný a jednoduchý a to je prostě pravda. Marie má někdy pocit, že by stačilo jen úplně málo. Kdyby tak nezrušili tu továrnu. Kdyby tak nezavřeli tu školu. Tomáš by si tady mohl dělat ty webovky, signál na wifi tu naštěstí je, nastěhoval by se s rodinou do podkroví, místa je v chalupě dost... Vlastně jsou to jen taková klíšťata, viďte, pane klíšťáku, přejede Marie kocourovi rukou po hřbetě.   
   Nedávno seděla Marie u pultu na vracení knížek, popíjela kávu z automatu a nudila se. Pátek, jeden čtenář za půl hodiny, je hrozné, jak ten čas někdy neubíhá, Marie jenom očima postrkovala hodinky, aby už mohla domů. Před časem jsem byla za tetou v hospicu, to si neumíš představit, řekla Holubová. Nemůže chodit, jenom tam tak leží a oni ji na jaře nevyvezou ani na slunce. A to jsou jeptišky, JEPTIŠKY, rozumíš? A to si to ta teta platí!
   Jak platí?
   No platí, myslíš, že ji tam nechají zadarmo, nebo že to za ni zaplatí stát? Ten se na tebe leda tak vykašle. Jenom si to představ. Celej život makáš a pak pro tebe zbyde jenom tohle, jenom tahle jedna postel. Holubová ukázala rukou. Asi takhle místa tam kolem sebe má, a žádná péče, žádnej zájem. Slunce? Zapoméééň, protáhla Holubová s hraným nadhledem, zapoméééň, hahá, slunce, to bys chtěla moc... A to si můžeš ještě blahopřát, jinde tě k tomu ještě pomažou hovnama.
  Jakejma hovnama?
  Jakejma hovnama? Holubová udělala dramatický obličej a začala šmejdit myší po stole. Počkej, najdu ti to, nedávno o tom psali na seznamu. Sakra, už je to asi pryč. No prostě nedávno byl soud se dvěma ošetřovatelkama, který na nějaký eldéence pomazávaly ty lidi hovnama.
  Je tohle možný?
  Je. A to nás čeká.
  Kamarádka se podívala Marii do tváře a když uviděla její vyděšený, nesouhlasný obličej, spokojeně řekla. Jo, to nás čeká, někde se tam spolu sejdem. Nebo si myslíš, že tě bude syn vozit sebou po světě, až budeš stará a nebudeš moct? To si představuješ, že si tě naložej v autě do kufru? Nebo že ti koupěj takovej ten přívěsnej vozejček a na tom že tě budou tahat?
  Takový věci mi ani neříkej.
  Tady to máš, našla jsem to, ukázala Holubová na monitor a vztáhla tázavě ruku do prostoru. Tak kde to sme? Kde to sme?
  Kde to jsme? To by Marie také ráda věděla. Plné město slušných lidí, pánové pomáhají maminkám s kočárky do tramvaje, mladí pouští Marii sednout, dobře vychovaní čtenáři se usmívají a hezky zdraví - a za rohem, jenom o patro výš nad tímto světem hodných slušných lidí - taková hrůza. Možná za tímhletím oknem. Anebo za tamtím. Tak kde to jsme, trčí najednou ruka v úžasu do prostoru, do světa, který je najednou neznámý a obludný, kde to jsme? Politici říkají, že se máme tak dobře, jako jsme se v historii nikdy neměli. Nikde žádná válka, hdp roste, peníze z evropské unie. S důchody to nebude valné, ve stáří se spolehněte na děti, taková je doba. Těm se to mluví, ti už si nakradli a v eldéénce neskončí. Marie celý život pracovala, založila rodinu, pečlivě odváděla všechny daně, udělala všechno, co měla, a za to všechno dostane jednu postel, ze které ani není výhled z okna? Skončí tedy stejně jako Holubová, která se na rodinu vykašlala?
   Marie leží v noci sama doma, nemůže se hnout a dusí se hrůzou. Vrznou dveře, někdo přichází. Veliká, tlustá postava, gumové bílé pantofle škrundají po linoleu. V ruce drží něco strašného. V pokoji je tma, jenom pootevřenými dveřmi proniká trochu světla zářivek z chodby, ve dveřích stojí někdo další v bílém plášti, takové věci se v jednom nedělají, to by nebyla legrace. Silná ruka plná nenávisti ji popadne za čelist. Marie chce křičet, jenom ale sípe, hází sebou a piští. Ucítí na tváři vlhkost. Smrad. Ták. Tiché pochechtávání. A ještě. Ze tmy na vedlejší posteli se ozývá hlasitý, chraplavý, nepříčetný smích. Z ulice za oknem halekají party teenagerů, táhnoucí z diskotéky, je jaro, všechno kvete a Petřín je plný milenců... Marie se nemůže uklidnit, vstává, zapaluje svíčky, dívá se v koupelně do zrcadla a převléká si propocenou noční košili. To je ještě za dlouho, za dlouho, nemysli na to!
   Hlavně, že jí chutná, Marie dojídá segedín a nalévá si další sklenici vína. Není to všechno tak špatné. Ten příjemný pocit, když se člověk nají něčeho dobrého. Anebo když se napije. Ta tíha uvnitř se najednou rozplyne a je ti tak blaženě, Marii náhle spadne hlava... Zvedne ji, zamžourá a uchopí sklenici. Škoda, že tu není Daneček, ten by ten segedín určitě ocenil. Chutná ti u báby, chutná? Dítě strčí do pusy čokoládu, veliké oči se zavřou, mmmm, větší blaho na světě není a Marie je šťastná... Marta? Když za nimi jednou za uherský rok přijedou, je samé maminko sem, maminko tam, nechte to nádobí, umyju to! Marta ví co se sluší a patří, Marta je jeden z těch slušných a milých lidí, kteří Marii obklopují, to kvůli stále veselé a prozpěvující si Martičce skončí Marie na eldéénce. Díky, Marto, seš hodná, řekne Marie a podívá se na syna, jestli oceňuje její snahu. Tomáš pije pivo a dívá se stranou. Mají svůj život, do kterého si nenechají zasahovat, mají pravdu. Aspoň někdo žije, když Marie už ne. Tomáš se osamostatnil brzo /nic jiného po něm ani nechtěli/, už na škole založil malou firmu na tvorbu webových stránek, byli na něj hrdí, ten se jim ve světě neztratí. Má ukázkovou rodinu, když vyrážejí v přilbách na krásných horských kolech na výlet, vypadají jak ze žurnálu. Je s nimi veselo, když přijedou, dokonce i dědeček pookřeje a při večeři třeba i promluví. Víte, co se mi včera stalo? Měl jsem pocit, že mě přepadli mimozemšťani. Řekne například. Jaký mimozemšťani, zapiští Marta nadšeně... Václav se zapýří a potěšeně pokračuje. Ráno jsem trochu usnul a když jsem se probudil, byla na jednom náhledu taková hrozná obrovská nohatá obluda, měla takový tlustý chlupatý břicho. Úplně jsem se vyděsil. A víte, co to bylo? Vesele se uchechtne a podívá se na Martu s výrazem „teď přijde ta pointa“. Vlezl mi do kamery pavouk! Ne! Pavouk! Zapiští Marta, vztáhne k Václavovi ruku, jako by se před něčím bránila a málem spadne pod stůl. Také ostatní se smějí, i Marie, ne, na důchod s Václavem se skutečně netěší. Jakej máte program? Zeptá se Tomáše. Zítra musíme za dědou na Žižkov a pozítří za babi do Brna. Obvyklé kolečko, Tomáš už nad tím už jenom mává rukou. Jsou tu jenom na pár dní, stráví to většinou po tramvajích a na dálnici, ti příbuzní, ti příbuzní. Nemohli byste se všichni nějak sestěhovat? Sestěhovat...
    Tak co, pane klíšťáku, najedl jste se? Kocour vyskočí Marii na klín, přešlápne tlapkami, přivře oči, zavrní a nechá se hladit. Kdyby je někdo na tom zápraží viděl, dýchlo by to na něho vesnickou idylou. Kocour zívne. Žena svírá jeho drobné tělíčko, kdepak tě mám, Danečku... Nakazit se životem u dětí, bez dětí to prostě nejde, proč už není možné žít spolu jako kdysi? Ten pocit, když přitiskneš obličej na hebkou tvářičku, ten pocit, když si vyjdeš na dětské hřiště a zaplaví tě to dětské běhání a vřískání... Ano, nebyla to selanka, ale byl to život, to zase ano.           Marie najednou zjišťuje, že je opilá. Co dělat, spát se jí nechce, nechce se jí do té tmy. Vítr ustal, je mrtvé ticho, na šňůře nad zápraží strnule visí hadr na podlahu. Do lampy narážejí můry. Přilétne netopýr, neslyšně se zatřepotá ve vzduchu a zase zmizí. Mohla by třeba ještě něco sníst, je tam ještě ta sekaná, hlad Marie nemá, zato chuť. Ne, neměla by tolik jíst, doktoři mají určitě pravdu. Ale co, zítra je sobota a v konzumu mají dopoledne otevřeno, může si nakoupit, na jídlo ještě má. Segedín ještě nedojedla, musí jít na záchod, nevadí, maso už je pryč a knedlíky s omáčkou snad kocour nejí. Vlídnýma rukama sundá protestující kočku z klína a postaví ji na zem.
   Vrací na zápraží, v ruce talířek se sekanou. Kocour sedí na stole, v hubě má veliké kolo knedlíku a bez výrazu na Marii zírá. Jedeš, potvoro! Kocour pustí knedlík, zavřeští, seskočí se stolu a popoběhne. Na konci zápraží se zastaví a zadívá se na ni. Pojď sem, potvoro, sekaná ti bude chutnat. Marie jí s kočkou na klíně, občas položí sousto na stůl, kocour ho způsobně sebere.
    Marie sní sekanou a zjistí, že je láhev vína dopitá. Nevadí, ještě by tu měl být rum. No tohle, pít o samotě rum, ale co vlastně... Vstane, vytáhne ze spíže láhev a jde do kuchyně, kymácí se, jde bez vůle a s podivným úsměvem, něco ji tam prostě táhne. Zastaví se před ledničkou, otevře ji a najednou zjistí, že se to nedá zastavit, že to bude muset všechno sníst. Ještě jedna porce sekané. A ještě punčáky. Vybíravě nad nimi zakývá prstem, ale dělá to jenom tak z legrace, ví, že je nakonec spořádá všechny. A proč vlastně ne, copak to není jedno? Proč žít zdravě, proč se šetřit, pro tu eldéénku na konec? Je to jedno, všechno je to úplně jedno, myslí si Marie a cítí se jako člověk, kterému konečně došlo, že toho všeho už bylo prostě moc a že to tedy „skutečně udělá.“ Marie se kymácí před ledničkou, hrabe v kastrolu rukou, tváře má zamazané od hnědé omáčky a cítí veliký jas a klid. 
 


Cíl

   „Tak jsem byl v tom bufetu, ale ty jejich ceny jsou fakt strašný. Proti vysokohorský přirážce nic nemám, ale tohle je prostě moc. Představ si, že za tatranku chtějí dvacku, věřila bys tomu?“
   Ona se na něho blaženě usměje, vytáhne z batůžku chléb se sýrem a se salámem a řekne: „Nevadí, máme ještě svačinu. Dáš si?“ A pošle mu po stole pomeranč.
   Chytne pomeranč, se zalíbením se na ni podívá.
  „Oni tady totiž sází na to, že jsou ty lidi z toho všeho slunce venku tak oslepený, že na ty ceny neviděj.“
  „Komu to tady teď patří?“
  „Nějaký kyperský společnosti.“
  „Kypřanům!?“
  Pokrčí rameny.  
  „To je krása.“ Podívá se ona do kraje. 
  „Krása všech krás,“ posadí se na lavici proti ní.
  Loupe pomeranč, cítí, jak mu kůra zalézá pod nehty a rozhlíží se po terase horského hotelu. Je sedmý březen, osmnáct stupňů nad nulou, ale sníh ještě leží. Na terase toho mnoho není, jen několik hnědě natřených dřevěných stolů a lavic s látkovými potahy, na poněkud zpuchřelé betonové podlaze je veliká louže, na dřevěném zábradlí sem tam vlhké bílé kupičky. Za zábradlím se otevírá obrovský a jasný bílomodrý prostor plný sněhu a povlovných kopců. Na svazích se občas objeví lyžař - samá noha, samá hůlka; slunce dává sněhu kovový, zlatavý odstín, takže lyžaři, kteří se šourají po těch obrovských pláních, připomínají nějaké nohaté pavoučky, lezoucí po ozářené ikoně.
    Na terase je kromě nich jen jeden student, který se sluní vleže na lavici. Sundal boty i ponožky, nohy si vyložil na zábradlí a trochu vrtí prsty. V jednu chvíli si dá nohy přes sebe, ale tak nešťastně, že mu stín vrtících se prstů padne na obličej. Ihned si dá nohy někam jinam.
     Od obzoru pomalu přicházejí dvě starší ženy v obrovských beranicích z nějakého ryšavého zvířete; vždy najdou  nějakou zdejší pamětihodnost /například horu, anebo zajímavou kupku sněhu/ a pak se před ní vyfotografují - nejdříve jedna druhou, potom se zase vymění. Často se zastavují a radí se nad displejem fotoaparátu. Teď jedna ukazuje rukou na červenou rolbu a něco
říká té druhé. Ta, když to pochopí, si jde k té rolbě stoupnout a její přítelkyně si chystá fotoaparát.
   Všechno je prostoupené, prosycené, prosáklé sluncem, je na kůži a pod kůží lidí, na povrchu i pod povrchem betonu, je v každé hrudce lesknoucího se sněhu, je všude, hřeje, oslepuje... Najednou zpozoruje, že po jedné z kupek sněhu na zábradlí leze veliká masařka. Zacuká mu v ruce, potom ji ale nechá být a jenom řekne:
   „Hele, moucha.“
  „Tak to už bude jaro.“ prohodí jeho žena a dodá, „nemohl bys mi vyndat ubrousek? Mám od toho pomeranče ulepený ruce...“ Vyndá z batohu ubrousek a podá jí ho; potom si s velkým rozkošnickým vydechnutím lehne na lavici a nohy v běžkařských botách si opře o zábradlí.
     Po svažité cestě přijede k chatě starší pár na běžkách; mine červenou rolbu, opatrně propluží kolem velikého sněhuláka ve tvaru veverky, pod terasou zastaví a sundá si lyže. Paní je opatrně upnutá v bílé sportovní bundě, na hlavě má bílou čepici s velikou načepýřenou bambulí, pán je zavalitý, má kulatá ramena, velikou zarudlou hlavu a na pleši zrcadlové brýle. Je oblečený do černých šponovek a červené kostkované flanelové košile, z výstřihu mu vylézají šedivé chlupy, rostoucí z masitých prsou.
      Na terasu první vchází pán; podupává nohama, střásá si z nich sníh, ztěžka dýchá, jde důležitou chůzí unaveného polárníka. Jeho drobná žena cupitá za ním.
      Na terase se rozdělí. Paní si sedne na jednu lavičku, napřímí se, ruce si položí do klína a
poněkud afektovaně prohlásí, „to je krása“, pán vejde do dveří bufetu, ale hned je zase zpátky a rozšafně řekne:
      „Oni tam asi upadli na hlavu, teda.“
      Paní se na něho tázavě podívá.
      „No s těma cenama, maj to tam nějaký úplně zmatený. Jasně, vysokohorská přirážka, ale čeho je příliš, toho je mnoho.“
      Paní začne z batůžku vytahovat různé dobroty a pečlivě je rovná na stůl. Mají mandarinky, termosku s kávou, chléb se sýrem a máslem v plastové dóze. Paní jeden chléb podá pánovi, potom otevře termosku, do plastového kalíšku nalije kávu a postaví ji před něj. Pán bere její službu jako samozřejmost.
     „Tak co budeme teď dělat?“ Zeptá se paní.
     „Co by? Budeme tu teď chvíli vegetit a pak pojedem zpátky.“
     „Ty už chceš jet rovnou na Dvoračky?“
     „Kam jinam? Já už toho mám dost. Budeme tu chvíli a pak se vrátíme, co jinýho.“
     Chvilku je ticho a on cítí, že se paní k něčemu chystá, že k něčemu velikému sbírá síly.
     „A nevadilo by ti,“ řekne nakonec vysokým hlasem, „kdybychom se na Růženčině zahrádce rozpojili a já šla ještě na ten Vrbatův pomník? Já jsem ho vždycky chtěla vidět, ten pomník...“ 
      „Nevadilo, proč by mi to mělo vadit? Klidně si tam jeď a sejdeme se potom na chatě,“ zahuhlá pán s ústy plnými chleba a dodá: „tady máš mandarinku“.
      „Díky, ale já mám ještě chleba.“
      „Tady máš mandarinku, sněz tu mandarinku.“ Zahuhlá rozšafný hlas.
      „Díky,“ řekne paní a ozve se zvuk loupání mandarinky.
      Jenom tak leží a zhluboka vdechuje vzduch s vůní sněhu. Slyší kapání vody, bzučení mouchy a občasné plechové zarachtání a těžké žuchnutí, jak se střechy padají kusy ledu. Dívá se do jasného, teplého a červeného prostoru za zavřenými víčky a líně přemýšlí nad slovem vegetit. Říká si. Vegetable, to je Zappův termín, vegeťák /to je zase termín z našich hospiců a eldéenek/ napadá ho slovo vegetace... Blaženě se rozplývá na slunci a říká si, že nevěděl, že být rostlinou může být tak naplňující, cítí se tak plně, dokonaně. Čím to může být? Že by jen tím sluncem?
     Na terasu přijde nějaký větší hlouček lidí, patrně rodina - stádečko je hnáno rezolutním otcovským hlasem. Takže ty si sedneš tam, ty zase tam a nasvačíme se, říká ten hlas; otec má zřejmě rád zasedací pořádek.
     „Ale já bych se chtěla dovnitř,“ zakňourá hlas holčičky.
     „Dobře,“ říká otec, „ale vezmi si svetr, uvnitř je zima!“    
     „Vedro je tam, vedro!“ Kňourá holčička.
     „Zima je tam, svetr si vem!“ Potom zacinkají peníze a otec poručí, „a kup tam sedm tatranek.“
     Poslouchá, jak se rozsazují po lavici. Děti se trochu pošťuchují, maminka rozdává svačinu a k němu zavane vůně salámu a sýra. Ozývá se mlaskání a funění, žvýkání a rozmělňování a občas takový zvláštní zvuk, který by člověk u lidí ani nečekal -  zní to, jako když sépie z otvoru svého přírodního reaktivního pohonu vypudí trochu vody. Kdybych nevěděl, že jsou to lidé, byli by to jenom nějací krmící se a vyhřívající se měkcí tvorové.
    Někdo přichází, ozývá se šustění celofánu a cinkání mincí.
    Ozve se: „Cože, tatranky tady stojí dvacet korun? No tak to musí být ze zlata, to se těším, to budou nejlepší tatranky mýho života.“
    Ozve se: „Dáš si mandarinku?“
    Ozve se: „Mám upatlaný ručičky.“
    Ozve se: „Hele moucha.“
    Ozve se: „No tak se podívej, jak je to šizený. V tý tatrance chybí celý jedno patro.“
    Ozve se: „Mám upatlaný ručičky.“
    Ozve se: „No tak to už bude jaro, když to probudilo mouchu.“
    Ozve se: „Nejdřív dojez ten chleba, pak dostaneš tatranku.“
    Ozve se: „Mám upatlaný ručičky mám upatlaný ručičky mám upatlaný ručičky!“
    Nenechává se rušit a přemýšlí nad svojí blažeností. Ano, je pravda, že na tom slunci něco bude. Na podzim a v zimě bývají dlouhá, chmurná období, kdy se cítí mizerně, nic nepomáhá a on se v tom světě jenom tak nešťastně vrtí a marně hledá nějakou polohu, ve které by bylo snesitelněji. To netrpělivé brouzdání po internetu... Ta zoufalá civění do tunelu metra... Jako by tam člověk něco hledal... Jenže co? Jeho život je přece hezký a plný, nemůže si stěžovat na práci a ani na rodinu. Se ženou je už dvacet let a stále ji má velmi rád, z jeho dětí vyrostli úžasní dospělí lidé a on je na ně velmi hrdý, práce ho baví... Jenomže v těchto tmavých ročních dobách mu to není nic platné, celý svět zešedne, je mu protivný a součástí tohoto neladu se bohužel stává i jeho žena, ano, je to smutná pravda, i ona se stává součástí toho smutného nepříjemného světa, ze kterého by nejradši někam unikl. Jenomže to je, řekne si, bohužel asi přirozené. V zimě nechladne jenom vzduch, ale i lidské vztahy. V zimě se lidé stahují do sebe jako nějaké stromy, které se nepříznivé období snaží přežít ze svých vnitřních zásob. Jenomže lidé žádné takové zásoby nemají a tak to všechno někam padá, padá někam dovnitř, do bezedné kalné jámy...
     Ale co, co je na tom slunci tak výjimečného?
     Najednou si uvědomí, jaké je kolem něj ticho. Pomalu se zvedne a rozhlédne se po lidech kolem sebe. Všichni, děti, dospělí, staří, mladí teď nehnutě sedí nebo leží, mají zavřené oči a s výrazem veliké vděčnosti, oddanosti a lásky nastavují obličej slunci. Vypadají všichni tak podobně... Mají ten výraz, který je určený jen pro takovou chvíli a příležitost, výraz, který se nikdy jindy v lidském obličeji neobjevuje. Podívá se na svoji ženu, má ho v obličeji také a on ví, že, přestože se mají tak rádi, nikdy nemůže udělat nic, aby se na něho podívala tímhle způsobem. Ale nevadí mu to. Je tak krásná, řekne si, tak krásná...
    Žena ucítí jeho pohled a otevře oči.
   „Tak co, kdy půjdeme?“
   „Až k nám dojdou ty dvě ženský v těch čepicích,“
   „No tak to máme tak tři hodiny času. Ještě se nevyfotily u veverky, u lyží, u támhletý počůraný kupky sněhu.“
   „Tak mě vzbuď, až přijdou.“ Řekne jeho žena, blaženě se zase natáhne a zavře oči.
   Zůstane sedět, nalije si do víčka termosky trochu čaje, upíjí. Ze dveří bufetu vyjdou dva muži ve sportovním a sednou si na jednu lavici. Oba drží v ruce tatranky a zuřivě z nich trhají obaly.
    „Hrůza.“ Pronese jeden.
    Druhý se na tatranku nenávistně podívá. „Jenomže tohle,“ zamává s ní, „je jenom vrcholek ledovce! Víš, komu to tady teď patří? Kyperský společnosti!“
    „Co proboha dělají Kypřani u nás v Krkonoších?“
    „Ty si myslíš, že jsou to fakt Kypřani?“ Muž se sarkasticky zasměje. „Kdepak Kypřani, to je samozřejmě nějaká česká společnost, která je tam jenom registrovaná kvůli daním, aby je nemuseli odvádět u nás. A člověk se pak jenom diví, že stát nemá peníze. A ždímají to z nás, obyčejnejch slušnejch lidí. A proto ta tatranka stojí dvacet korun.“
     „Hrůza.“
    „Jo, to je ta zasraná globalizace. A to jsme chtěli, za to jsme zvonili těma klíčema.“
    Znovu se natáhne a zavře oči. Řekne si, proč si ti lidé kazí takovou krásu tímhle brbláním? Ale i když by jindy z takových řečí asi vyletěl z kůže, dnes, jak si tak plyne nebem na nějakém obláčku, mu to nějak nevadí, poslouchá ty řeči spíše trpělivě a shovívavě. A vlastně jsou mu ti lidé sympatičtí, ostatně jako všichni lidé tady na té terase. No, mají určitě pravdu, svět je hrozný a nespravedlivý, víceméně s nimi souhlasí. Jenomže teď ho netrápí vůbec nic.
      Vzpomene si na to divné slovo, které ho před chvílí napadlo - na slovo dokonanost. Ano, cítí se teď tak nějak úplně, dokonale, dokonaně. Zamyslí se nad svým životem. Nebylo to vždycky tak. Jeho život byl dost spletitý a podivný, často nevěděl, kudy se má vydat, býval i bezradný a
nešťastný, lidé ho opouštěli, on opouštěl zase je a často i ubližoval... Ale jestli je toto výsledek toho všeho, tak ta cesta byla správná. Jenomže, vzpomene si, takovéhle hezké pocity tady, na tomto místě, prožíval i před pětadvaceti lety, když byl na studiích. A prožíval je dokonce i v dětství, kdy sem jezdil s rodiči. Dá se tedy vůbec mluvit o nějaké cestě?
     „Vida, moucha!“ Řekne někdo hlasem zahmleným játrovou paštikou.
     Chvilku je ticho.
     Ozve se zvuk, jako když někdo mlátí plastovou dózou do rozměklého sněhu.
     Chvilku je ticho.
     „Hm,“ zamumlá ten rozšafný hlas, „uletěla.“
     Najednou na něho padne stín. Otevře oči, spatří nad sebou něco obrovského, chlupatého a zrzavého. Vyděšeně vyjekne, má pocit, že ho přepadlo nějaké zvíře.
     Ruka mu strčí před obličej fotoaparát.
     „Maglí by vy nas, požalujsta, sňať fotoaparoatom?“
     
     
   Když se ženou odcházejí, zastaví se na vyhlídce nad chatou a podívají se zpátky. Z bufetu se ozve stará písnička od Zagorové.
   „Kyperská národní hudba.“ Řekne ona.
   Klouže pohledem po stěnách chaty a diví se, jak je vlastně zanedbaná; ze stěn sem tam čouhají armatury, okna pokojů jsou špinavá, za jedním je vidět nějaká hromada starých matrací, naházených na podlaze... Za jedním otevřeným oknem se mihne postava v montérkách,
ozve se zvuk sbíječky, potom nějaký pád, z okna se vyvalí oblak bílého prachu... Zadívá se na terasu. Na kusu rozpadajícího se betonu, patřícího kyperské společnosti, sedí měkcí tvorové, krmí se, sluní, pronášejí banality a plácají mouchy.
   Podívá se do tohoto zrcadla a prohlásí: „Nemáš někdy pocit, že jsi úplně šťastná? Teda že nechceš být ani starší ani mladší, že nechceš být nikým jiným ani s nikým jiným a že nechceš být nikde jinde, než zrovna jsi? Nemáš někdy pocit, že už to prostě nemůže být lepší a že to nikdy
v životě ani lepší nebylo?“
   Ona přikývne a řekne s pohledem na krajinu: „Je to krása, skutečně krása.“
   „A nejde vlastně hlavně o ten pocit? Nesnaží se vlastně všichni o tohle?“
   Přikývne.
  „Víš co?“ Prohrábne si řídké šedivé vlasy: „Nikdy by mě nenapadlo, že něco takovýho najdu na takovýmhle vlastně dost obyčejným výletě.“
    „Jakým obyčejným výletě?“ Vzepře se ona. „Takhle hezký počasí jsme tady ještě nezažili. Jen počkej, až tady bude za rok zase mlha jako loni. To budeš prstíčkem šťourat, špendlíčkem hrabat!“    

Vyrobila DS Websites - výroba WWW stránek