Básnické zrcátko Viktora Špačka

Básnické zrcátko Viktora Špačka Nad sbírkou Co drží Nizozemí

Kým bych byl? Byl bych? Co jsem? Kam zahleděný? Odkud tedy vyletěl čmelák? Tyto a další otázky najdeme v druhé sbírce básnícího výtvarníka Viktora Špačka nazvané Co drží Nizozemí. Jde dost možná o jednu z nejlepších básnických knih z produkce loňského roku.

Jan Štolba

Na obálce druhé sbírky sochaře a básníka Viktora Špačka (nar. 1976), nazvané Co drží Nizozemí, je fotografie objektu, jejž básník vytvořil. U zdi stojí koště, jehož žerď kousek nad osinami protíná zrcátko. Objekt je groteskní, hravý, nepatřičný, nejapný. Ale i znepokojivě, při vší své úsměvnosti málem strašidelně. Banální ježaté koště je spářeno s ostrohranným exaktním zrcátkem. Sochařův objekt vypadá prostince, což v nás ale hned vyvolá ostražitost. Odkud po nás hmátne poťouchlost? Mohlo by jít o podivný postcivilizační readymade; stojí tu před námi strašák, zbytečná vyhozená věc, naivně chytrácká pastička, zapomenutý vesnický zlepšovák? Je ozrcátkované koště dveřníkem u dveří, jež se přestaly používat? Není primitivní i rafinovaný objekt nakonec člověčím portrétem, vyhoštěným lidským vozembouchem, odmítnutým v salonu suverénů?

Radostně neužitečná žerď

Podobně se mi jeví i poezie Viktora Špačka. Často vychází z každodenní banality, ale má v sobě zabudované precizní analytické zrcátko. Občas působí groteskně, ale uvnitř dovede skrývat vážnost, usebrání či až hrozbu. I Špačkova poezie je prostá, a přece rafinovaná. Čiší z ní existenciální „ztracená varta“, jejíž čas a smysl však mohou zas kdykoli propuknout. Stejně jako koště se zrcátkem se tato poezie zdá všedně, nezávazně odlehčená, přistoupímeli však blíž a naklonímeli se do zrcátka v dostatečně ostrém úhlu, zahlédneme malou dokonale závratnou hloubku. Totiž: v zrcátku spatříme zase jen žerď koštěte, teď nejen nahoře, v realitě, ale i dole, v odrazu, oble zakončenou. Namísto smetáku tu náhle pluje éterická, radostně i tajemně neužitečná žerď o dvou koncích. Zamyšlená, zbytečná vertikála visící v prázdnu. A přitom o nic nejde; hloubka v zrcátku zračí zas jen tu samou tichou absurditu světa, z něhož do ní shlížíme. Z přirovnání Špačkovy poezie ke grotesknímu objektu by se mohlo zdát, že autorovy básně jsou pobavené, kuriózní hříčky. Zdaleka ne. Snad ještě v prvotině Zmínky a případky (2007) mohla inteligentní, břitká hravá poloha tvořit gró sbírky. Špačkova nová kniha však záměrně mluví závažnějším hlasem. Stopy hříčkovitosti co hybatele myšlenky sice stále vnímáme, převažuje však přirozená vážnost a podstatnost. Pod lehkostí banalit cítíme všední „tragiku“ běžného, běžně beztížného osudu. Ale též vnímáme potřebu pohnout daným stavem, drobnými úvahami přece jen nějak pozměnit nezměnitelnost lidské situace. Snad už jen tím, že fatální danost docela obnažíme, do morku si ji uvědomíme. „Proč zrovna tohle město, tyhle lidi… Kdo mě kam sune, koho já?“ Kam jdeme, kdo jsme – otázky, jež zná filosofie odnepaměti. A jinde: „Na co je zaděláno v tomto semeništi“? Proč přicházejí „další nová rána“? Jsou zbytečná? Máme dny ve svých rukou, anebo jsme mechanicky sunuti, směšně, hrozně, kdoví kam? Do básníkova abstraktního tázání se ovšem bez okolků dovede vetřít i záchvěv sochařského smyslu pro vhled do materiálů a hmot: „Proč, když se bláto dívá do sebe,/ vidí jenom bláto?“ V odpověď zazní tautologie komicky, nadskutečně reálná: „Protože samotný pohled bláta je z bláta.“

Okno ve tmě je celý dům

Útlá sbírka a rozsahem i gestem skrovné básně přinášejí podobných otázek plno. Ale nejde tu o vršení existenciálního tázání. Básník zároveň „odpovídá“ už tím, do jakých souvislostí své otázky klade, jak důsažnými, opatrně volenými obrazy je obklopuje. „Ta samozřejmost, s níž jediné rozsvícené okno ve tmě/ znamená celý dům…// Jak je to podobné té podivné samozřejmosti,/ s níž jsem tu…“ Toto je nádherná miniatura, na malé plošce jediné metafory schopná rozklenout prostor mezi nesamozřejmostí a daností lidské situace, ukotvit ji do prosté, zároveň mysteriózní, seminální vize rozsvíceného okna, definujícího celý zdejší „dům“. Okna, jež ovšem vidíme zvnějšku, z „naší“ tmy. V další výborné momentce je zachycen zedník zdící něco na terásce restaurantu. Hned vedle host upíjí svou kávu. Oba však odděluje rákosový paraván, „skoro průhledný/ ale nepropustný“. Malá filmová groteska je plná filosofujícího napětí. Zedník i host „jsou na stejné terase,/ a přitom každý úplně jinde./ Jen občas je omítka cítit kávou/ káva omítkou.“ Text ale zdaleka není jen pobavenou kartinkou. Naopak se nás tkne, když bez špetky násilí či nepříjemného „angažovaného“ odéru báseň (jistěže v jednom ze svých zadních, lehce nadsazených plánů) vyzní i jako mrazivý, „wolkerovský“ sociální komentář. Ze všeho nejvíc je však báseň silným postřehem o člověku vůbec, o lehce snové přízračnosti lidského spolubytování. Je břitkou minisondou do vzájemné průlinčitosti i neprodyšnosti lidských světů, tmelených záhadnou důvěrností i cizotou. Vzájemně si své světy „dochucujeme“, bezděčně i zákonitě, způsoby surreálně okouzlujícími, ale i smolně nechutnými. Bližní za zástěnou…? No ovšem, příchuť omítky v kávě. Ale Špačkův absurdní pohled na svět se neomezuje na módní mizantropismus. Daleko víc má básníkova ironie v sobě kus zkoumavé dychtivosti. I čerstvá omítka v jistých chvílích zavoní ranní kávou, dva oddělené světy se navzájem tuší, obsnívají se. Zedník je na terásce také jen hostem, zatímco host tajně „chutná“ švunk zednické lžíce.

Když ubývá světa

Některé Špačkovy vize jsou delikátně ztišené a přesné: „Jako když večer spolkne sluneční hodiny.“ Toto je jen popis „banálního“ procesu, kdy sluneční hodiny v šeru ztrácejí svůj smysl. Přičemž sloveso „spolkne“ tu nenápadně komicky působí svou tichou monstrozitou, odvozenou až odněkud ze světa velryb. Podstatný je ale kontext, v němž je sugestivní obraz použit. Báseň totiž mluví o čemsi abstraktním na „čáře života“, co je „zakřiklé“, „potichu popřené“, mluví se tu o „sesmeknutí mezi dvěma druhý únavy“… A pak náhle večer mimoděk spolkne sluneční hodiny, jako by tak setřel – mdlobně, ale i úlevně – vše, čím je člověk vybaven vůči času, propojen s plynutím svých dnů. Špačka přitahují momenty, kdy světa ubývá, svět se vytrácí a odtahuje, v trhlinách zesláblosti nabízí své prázdno, náhle podivuhodně přitažlivé. Právě v cézurách zazní náznaky odpovědí na naše neúnavné, unavené otázky. Nová Špačkova sbírka dokáže chvíle této objevné nausey evokovat zatlumeným meditativním způsobem. Ale i bryskní filosofická groteska tu stále má své místo. Tak hned v úvodní básni Zlom je existenciální ubývání a významuplné ochabování, nesoucí s sebou zásadní proměnu, uvedeno na scénu emblematickým komickým obrázkem. Chlap na pionýru jede do kopce, ale motorka slábne, „už to skoro stojí… v tom napjatém tichu než se život zlomí… ale chlap se zatvrzele nevzdává… občas zezadu dopředu zarumpluje tělem…“. Kdo v poezii nepotřebuje verbální mlhu či obraznost pro obraznost, může vyhledat sbírku Viktora Špačka. Pravděpodobně jednu z nejlepších knih poezie v uplynulém roce. Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Viktor Špaček: Co drží Nizozemí. Agite/Fra, Praha 2010, 52 stran.

Vyrobila DS Websites - výroba WWW stránek